K metropoli kraje ::
odstavce
17, 25
Můstek na zlívské hrázi střeží barokní světec s plechovými hvězdami nad kněžským kvadrátkem - a mohutná dubová alej, pod níž se prohýbaly fůry plné obilí, dělí dva rozsáhlé rybníky. I šel jsem kolem topolů a vrb Soudného potoka až k baště V omáčce, ale bylo příliš jasno, než abych mohl potkat pytláky, spěchající na vodní pych, jak je známe z Klostermannova blatského románu, a ani stáda koní a hříbat už tu není vidět. Lásku Vojty Hříbka k Apoleně Potužákové znají už i v Praze z filmové repliky tohoto románu, ale jejich krajina, věřte, má stále svou zvláštní poezii a tajemnost.
...
Rozvoněné sosnové lesíky byly plny rosy a jitřního slunce, z hladiny Soudného potoka mířily k nebesům listy šípatek, jejichž bílé květy jsou nejraději zcela blizoučko hladiny, a luční cestu u bašty Vomáčky vroubily vrby a vysokánské topoly. Kraj byl pln letní pohody a ticha. A přece, kdyby dnes přišel do těchto končin Karel Klostermann, byl by překvapen mnohými a mnohými změnami. Gelá Blata jsou samý stožár elektrického vedení a dýmající komíny nad halami nových podniků tu za jeho návštěv ještě nebývaly. Se vzpomínkami na jeho román, jejž zdobil dřevoryty Karel Štěch, vyšli jsme si s grafikem po některých jeho dějištích.
Mlhy na Blatech
