• 
• 
• 
• 

Přemysl Otakar II.

Přemysl Otakar II. na Wikipedii

Reference

• K metropoli kraje :: odstavce 36, 173

  Snad zavinil tento dobrodruh i smrt Zlatého krále, do jehož horkého lože mohl bezostyšně ulehnout až po nešťastné bitvě na poli Moravském a proměnit je v pelech cizoložný. Nemám však odvahu poplivat spanilost zjevu královnina, neboť její tvář, souchotivé průsvitná, tají pro mne příliš mnoho složitého života vnitřního, příliš skryté noblesy citové, příliš nervní kultury, ztajené pod ohnivou masku milování, než abych si ji mohl zkomoleně zjednodušit na pouhou živočišnost děvky. Jen ruka citlivá a křehká postihne v tuchách její modelace to skryté, to chvějivé zevnitř, co se pravdivé zvím a zachvěje jen pod prsty vědoucími a zrakem vidoucím.

  ...

  Proti toku Vltavy dojdeme k táhlému ostrohu, odkud se nad řekou zdvíhá k východu Třebonínská hora a západní obzor uzavírá zdvižená, zalesněná vlna Kleti s věžičkou rozhledny na vrcholu. V říčním údolí založil český král Přemysl Otakar II. po vítězství nad Uhry u Kressenbrunnu nový klášter, který bohatě obvěnil a povolal do něho cisterciáky, aby kolonizovali tento odlehlý kraj i aby uprostřed držav Vítkovců měl oporu své panovnické moci. Zřízenému klášteru věnoval kromě světského bohatství jeden trn z Kristovy trnové koruny, dar to francouzského krále, a podle tohoto daru dostal klášter jméno Svatá Koruna, později přezvaný na Zlatou Korunu - Aurea corona. Lesnatá tichost a blízkost řeky s možností rybolovu dobře vyhovovala otcům cisterciákům, jejichž jídelní lístek obsahoval většinu krmě připravované z ryb, jak jim předpisovala řádová regule. Ještě tu mniši valně nezdomácněli, když došlo ke královské katastrofě na Moravském poli, a začaté stavební dílo bylo napadeno soldateskou, prameny neudávají, zda habsburskou nebo vítkovickou, a ještě nedostavěné proměněno v sutiny a spáleniště. Během století čtrnáctého nastala zde nová stavební činnost a zboží zlatokorunského kláštera se stalo jedním z největších panství jižních Čech. Tento lesk klášterního života měl i své stíny, v přílišných nárocích mnichů na robotu, berně a desátky poddaného lidu, který využil první příležitosti, aby napadl klášter, jenž zanedlouho byl navštíven znovu ničivou rukou bojovníků husitských, zapálen a vybit. Dlouho stály očazené zdi pod zřícenými klenbami a gotická nádhera se tu v původní sličnosti už neobjevila nikdy. Oldřich z Rožmberka, využiv válečných zmatků, uchvátil klášterní latifundie pro vlastní obohacení a neměl nijakého zájmu, aby se přemyslovský klášter zvedl k bývalé slávě. Až s postupující protireformací se ujal rozbořeného kláštera nový řád, který postupně zrenovoval jak chrám, tak ostatní budovy. Rakouský kupec Eggenberk, povýšený do panského stavu za finanční a hospodářskou podporu císařské moci proti české evangelické šlechtě, dostal od něho bývalé panství zlato-korunské a stal se s ostatní protičeskou šlechtou příznivcem kláštera. Po zrušení cisterciáckého řádu stává se Zlatá Koruna majetkem Jana Schwarzenberka. Ambity, konvent, cely i tři chrámy přestaly být centrem zbožnosti: pronajal si je čiperný podnikavec a přeměnil je v objekt fabriční. Z kláštera se stala nejdříve továrna na kartouny, pak prádelna a nakonec slévárna. Refektář i křížová chodba otřásaly se duněním strojů, krásné rokokové fresky očazoval kouř a v kostele svaté Markéty se vyráběly sirky. Tato katastrofa krásy pokračovala tak dlouho, až i továrna musila být zrušena a provedeny nej nutnější záchranné práce. Důkladné renovace se dočkala tato vzácná architektonická památka až v roce 1939, kdy po několikaleté práci zaskvěla se krása starého kláštera v podobě, jež je poznamenána rokokem z údobí posledního opata Bylanského, rodáka z Prachatic.

• Do nejjižnějších Čech :: odstavec 22

  Od Soběnova zaměřme k údolí říčky Černé, jejíž prudký proud dobře znávali voraři, plavící v něm svoje "prameny". Břehy jsou sevřeny vysokými skalami, kde se nám zachovaly kamenné mísy dávných obětišť a neporušená přírodní krása. Na jednom skalnatém ostrohu vysoko nad řekou strmí jako vybrané orlí hnízdo sotva patrné zříceniny hradu Sokolčí, pamatující století třinácté. Oldřich z Rožmberka, známý falzátor a nepřítel husitů, i tady osvědčil své podvodnictví, když měl prokázat, jak Rožmberkové hradu nabyli. Nechal vyhotovit listinu, kterou Přemysl Otakar II. domněle stvrzuje Vokovi z Rožmberka hrad Sokolčí, koupený prý od Jonáka z Vodic, aby bylo zabráněno loupežím, podnikaným z tohoto hradu... Dnes jen šum sosen ovívá zbytky zdiva, zatímco nové pokolení spoutalo řeku hrází, dávajíc novému životu nové formy a naděje...