-
Hlasy domova ::
odstavce
(98), (103), (150), (176), (188)
Na závišínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se soškou Mariinou v zasklené skřínce. Kolem ní chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv, která se nezvykle prodloužila, denně cupital s bratrancem Bohumilem a zdejšími dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Tam jednou před vyučováním nakreslil křídou na tabuli udiveným školáčkům baculatou tvář velebného pána Matěje Fröhlicha. Tato první školní opovážlivost skončila tentokrát šťastně. Rozhněvaný duchovní se nakonec přece jen udobřil a odměnil dětského kreslíře šestákem na bandůry. Pan farář Fröhlich byl tedy prvním prorokem, který Mikoláškovi předpověděl světskou slávu, ale jistě netušil ani jediný z jejích mnoha pozdějších ostnů.
...
Mirotický návštěvník se jistě zatoulal s dětmi i do hustých olšin kolem závěšínského potoka, kde jsou podnes patrny sejpy po ryžovnících zlata a kde na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo časté tábořiště cikánů. Každé jaro vás tam překvapí žlutými petrklíči, ale tlukot slavičí, kdysi tak hojný, už tam dnes do měsíčných nocí nezaznívá. Neslyšel už jej ani Jaroslav Durych na svých procházkách z lopatárenského mlýna, když zde chodíval, přemýšleje o svých Služebnících neužitečných. Jen ťuhýků jsou tu i dnes plná křoví. Jejich hnízda upoutala za okupace i pozorný zrak Vladislava Vančury, náhodně sem zavítavšího s Ivanem Olbrachtem.
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jako by právě v tomto označení musila být příhana - a jako by o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal Mikoláš Aleš v zamilovaném dopisu své Marině, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku - a že v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém petroleji a jeho směšnotragické historii, a kdyby byl znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je rovněž neodpustil. Byla to už někdy taková nátura posměvačná, ale nic ve zlém.
...
Kořeny sosen se vytrvale vtínají do spár zdiva, les šumí nad modrými květy barvínků a ty vzpomínáš na nápis slunečních hodin z černivského kostela: Přešlé hodiny zamítá stín a zapadlé do útrob jeho nikdy zpět nevyvoláš. A přece bych si chtěl vyvolat tři chlapecké studentské tváře z Mirotic, jež se blíží od mlýna po hrázi rybníka vzhůru k hradním ssutkám. Jejich dlouhé vlasy svědčí o milenectví s některou z múz a čamary zase vyjadřují horoucí cítění vlastenecké. Jsou to bratři Alšové, kteří přišli navštívit do mlýna tetičku Křížovou; tehdy se totiž ještě neříkalo ve mlýně u Šilhů jako dnes. Nejstarší František se nejvíce zajímal o křikavskou historii, prostředního Jana zlákala zdejší květena a nejmladší Mikolášek obdivoval všechno, co skýtal pohled s hradní výšiny přes rybník a ves až ke Kubátově hoře...
...
Mineme poschodovou školu na kraji vsi, v jejíž zahradě se uplatňuje štěpařský um pana řídícího, a na delší chvilku se zastavíme na rovné prostranně návsi, kde kolem kapličky s barokní cibuličkou je soustředěno několik selských architektur pozdního baroka a empíru. Na stavení u Vohryzků mají i sluneční hodiny. U Samcova mlýna šumí jez, na drahách kolem vody se bělají hejna hus a pod starým mostem s kapličkou svatého Jana pospíchá Lomnice k Novému mlýnu vahlovickému, k Mírči a Miroticům. Slunce rozsvítilo bílé štíty chalup, voda voní puškvorcem a tráva rosou, u vody se pasou krávy, zatím co sedící husopaska plete na zídce mostu punčochy. Tento idylický obrázek viděl malíř Lev Šimák, když se sem jednou zatoulal z Mirotic, a namaloval si tu akvarelem nejen ves, ale i most s kapličkou a běžící vodu.
-
Strakonice ::
odstavec
64
U polní cesty z Nebřehovic do Jinína stojí kamenná boží muka, do nichž vtesal dávný kameník letopočet, označující jejich stáří. Byla zde postavena roku 1482 a jsou jedinými božími mukami, které znám v jižních Čechách z těch dob se spolehlivou datací. I Jinín je starobylá osada, kde bývalo vladyčí sídlo, a zdejší chrám měl svého faráře již roku 1384. Zachovalo se nám v něm několik náhrobků ze šestnáctého století, jejichž české nápisy označují rody rytířů z Buzic, Mirotic a Božovic.
-
Krajina alšovská ::
odstavce
4, 6, 8, 12, 15, 17, 22, 46-49
Vyjdeme jistě nejbezpečněji z díla Alšova, které v sobě zahrnuje vše, co se ustálilo v naší představě pod pojmem český a jihočeský. Alšovi není rodná krajina nějakou záležitostí optickou nebo impresivní, je to především krajina rodu a zasvěcení. Kreslí, nejen co vidí, ale především to, co o krajině ví. Uvidíme, že toho není málo. Alšova krajina nepřekvapuje svou rozsáhlostí, je to vlastně jen několik vesnic kolem rodných Mirotic a okolí písecké, přesněji zeměpisně určeno: oblast mezi Drahenicemi a Kestřany směrem severojižním a krajina od Závišína k řece Vltavě, k hradům Zvíkovu a Orlíku, půjdeme-li od západu k východu.
...
Naše pouť začne v Mirovicích, jejichž chrámové dvojvěží svatého Klimenta nad říčkou Vlčavou kreslí nezměněnou podobu města, až na stavbu kostela československé církve a řadu vil, postavených po první světové válce. Čtverhranné náměstí s mariánským sousoším mělo v dobách Alšova mládí mnoho domů, jejichž bohaté štíty se bělaly nad hemžením venkovského lidu o dobytčích trzích, hojně navštěvovaných hospodáři z celého kraje. Krásná renesance se zachovala ve štítu i bráně bývalého schwarzenberského dvora a Alše pamatuje i mirovická "plačka" před kostelem, což je vlastně empírový náhrobek Koců z Dobrše. (Tato plačka má sestru na hřbitově v nedalekých Chrasticích, která lká u empírové vázy nad hrobem France Xavera hraběte z Věžníku.) Básník Antonín Klášterský se zde narodil v domě na náměstí a ve svých Nových jihočeských melodiích oslavil rodné město básní plnou rozpomínek a synovského díku. K jihočeskému domovu se vracel častěji svým dílem básnickým, které má zdejší městská knihovna darováno s vlastnoručním autorovým věnováním. Litý empírový kříž připomíná pátera Šimona Bernarda Vránu, probuzenského spisovatele, který čtvrt století svého života působil právě v Mirovicích. Bronzový reliéf od sochaře Vlastimila Amorta na pomníčku Anny Černé je vlastně jediným cennějším výtvarným dílem na tomto hřbitově. K svému spolužáku z pražské varhanické školy, učiteli Václavu Urbanovi jezdíval z Vysoké na návštěvu do Mirovic slavný skladatel Antonín Dvořák, který i v sousedních Rakovicích měl dobré přátele v rodině schwarzenberského ředitele Bohdaneckého, jehož paní, dcera soudního rady Antonína Rusa, byla výbornou klavíristkou a přehrávala mu u svých píseckých rodičů jeho skladby, z nichž Stabat Mater patří svým vznikem právě do Písku. Odborný učitel Jan Toman, rodák cerhonický, je dnes jistě nejzasvěcenějším znalcem historie nejen svého působiště, o němž napsal pečlivou práci monografickou, ale i neúnavným badatelem rodopisným, jehož mravenčí píli neunikne věru nic podstatného. V mirotických matrikách vysledoval hluboko do minulosti rodopis alšovský, určil s definitivní platností rodiště Matěje Kopeckého a nalezl nám i přesné údaje o jednom z nejmilejších přátel Mozartových, Benediktu Žákovi, rodáku mirotickém, o němž si povíme víc v souvislosti jiné. Jan Toman byl mým zasvěcovatelem do minulosti svého kraje i věrným průvodcem na pouti alšovským domovem, ať už to byly vsi se starosvětskými zámečky, jaké jsou v Zalužanech, Bukovanech, Myslíně, Horosedlech nebo Cerhonicích, jindy zase s typickými návsemi, z nichž nejkrásnější má Smetanova Lhota. Na Alše jsem nejvíce vzpomínal u božích muk na Pteči, od nichž je překrásný rozhled do šíra i do dáli. Zcela blizoučko od Mirovic leží Plíškovice, malířské působiště profesora Miloslava Holého, který zde převedl barevnou krásu letní mirovické krajiny do mnoha obrazů, bud přímo z Plíškovic a Mirovic, nebo třeba od Podčáp, kam si zajel pro motiv starého mostu. Bydlil tu ve statku u Koštů, kam za ním zajížděli někteří přátelé, jako jeho vrstevník Bořivoj Žufan.
...
Kolem zámku, který si obsadili filmaři, jsou krásné procházky, kde jsem pod stinnými stromy byl překvapen náhlým zjevením sedícího páva, chlubně rozvíjejícího svůj barevně měňavý chvost. Hledaje stopy alšovské, vzpomínám na Alšova bratra Jana, který se zde učil kovářem; odtud těsně před svou tragickou smrtí se naposled vypravil k rodičům do Mirotic a na Velký pátek při střelbě na čápa byl zasažen vlastní ranou z pistole; zda nešťastnou náhodou, nebo v sebevražedném úmyslu, už se nikdy nedozvíme. Okřídlená hlava smrti s přesýpacími hodinami na jednom náhrobku v kostele Nejsvětější Trojice přímo zastudila touto vzpomínkou. Oltářní obraz přivolal jiné vzpomínání na Alšova druha, malíře Josefa Jelínka, jehož kolébka stála v chudé světnici zdejšího mistra krejčovského. Tento nadaný chlapec se dostal na malířská studia do Pirnerovy školy na přímluvu svého slavného krajana, který s ním byl i později v dobrých přátelských stycích a dostal od svého chráněnce obrázek své rodné mirotické chaloupky. Své malířské vzdělání doplňoval ještě na uměleckých školách v Paříži a Bruselu, velmi podstatně se podílel na prvních výstavách Mánesa a Umělecké besedy, vyučoval kreslení i malbě v mnoha šlechtických rodinách, ve zdejším kraji jeden čas u Schwarzenberků na Orlíku, v jehož hradní kapli je od něho oltářní obraz. Jelínkův styk s "mánesáckými" vrstevníky byl jistě důvěrný; Antonín Hudeček, v jehož tvorbě převažuje krajinářství, namaloval pro svého přítele olejový portrét jeho paní, jejíž krásná tvář upoutala i Maxe Švabinského, ale v tomto případě už k portrétování nedošlo. I Josef Jelínek byl citlivým portrétistou. Zemřel v Nové Pace, svém dlouholetém školním působišti, jako profesor kreslení v srpnu pětačtyřicátého roku.
...
uvádí naše vzpomínání daleko do minulosti, k ději, který patří svou dobou ještě do časů roboty. Tehdy tu hospodařil Vojtěch Novák se svou ženou Kačenkou a měli čtyři děti. Jednou, v čase žňovém, odešli všichni dospělí na pole a doma zůstaly děti samy. Větší odběhly do lesa na kytičky a nechaly na sadě malou Rozárku. Osamělé děvčátko vylekal honicí pes, který vnikl ke stavení. Rozárka se bála, že snad ublíží husám, běžela jim pomoci, couvala před psem, couvala, až najednou spadla do rybníčka a utopila se. Bezradní sourozenci běželi na pole pro rodiče, všechna pomoc byla však marná a mirotický lékař mohl zjistit jen Rozárčinu smrt. Doktor se neubránil hořké výčitce: "Ale takoví jste, vy sedláci! Práce jen, to je nejpřednější. Což jest o dítě..." Hospodář Vojtěch, taková citová dobrota a měkkota, nemohl po pohřbu Rozárčině usmířit vlastní svědomí, i když mu pohořský pan farář dlouho domlouval, aby se podrobil vůli boží. Jedné zářijové neděle hospodář odešel a vrátil se až v noci s těžkým železným křížem, který na ramenou přinesl až ze vzdálených rožmitálských železných hutí. Kameník ho zasadil do kamene a od té doby tu stojí starý kříž na památku...
...
Přes lesnatý vrch Hrad, kde se podnes zachovalo keltské hradiště, cíl studentských poutí Alšových, došel jsem až k Budám, vsi, jejíž náves voní pelyňkem a rudne dozrávajícími třešněmi na pěstěných stromech, které jsou jistě zdejší chloubou. Stará kaplička pamatuje dětská léta Márinky Kailové, Alšovy choti, i její hry, které se podstatně nezměnily podnes. Dívám se dolů přes údolí Lomnice až k vrchu Šibeňáku a Kněžskému lesu, jež něžnou křivkou uzavírají obzor mirotické kotliny.
...
Na starém židovském hřbitově smývá čas z náhrobků staré hebrejské nápisy a já vzpomínám na jednu z posledních kreseb Alšových, kdy se mu v rozkvetlé růži zjevila smrt. Přes jasany a doubec vyhlížejí za řekou dvě mirotické věže kostela svatého Jiljí, jedna v podobě červeného jehlanu a druhá se zvláštně zatočenou bání, tak dobře známou z kreseb Alšových. Staré vrby a olše stíní břehy Lomnice, nad ostrůvkem přeletěl čáp, trávník se bělá husami a všude, všude kolem dokola roste jitrocel. Snad ani na jedné alšovské kresbičce nechybí a já zvedám z písku jednu z mnoha škeblí, zde ležících, abych si z ní vyvolal dětské chvíle Mikoláškovy, kdy tu s tatínkem horlivě rybařívali. Náměstí se změnilo k nepoznání. Bombardování z květnových dnů roku pětačtyřicátého smetlo i starou Alšovnu, pod jejíž mansardovou střechou žilo několik pokolení Alšových předků, rovněž hospoda U bílého lva, kde hrával svá loutková divadla principál dřevěných aktérů Matěj Kopecký, není už táž jako ta plná dětského diváctva před sto lety. Starý pivovárek na dvoře hospody U Baťků zůstal ušetřen zhouby, stejně jako socha svatojanská stojící nedaleko stavení, odkud student Mikoláš vyhlížíval svou Márinku. Příliš honosná, bednovitá stavba nové radnice nezapadá do skromných rozměrů svažitého náměstí, kde bronzová postava slavného rodáka, vytvořená sochařem Lhotákem, natrvalo připomíná Mirotickým jejich syna, celým národem milovaného. Tatam je doba, kdy se tu kolébaly formanské vozy s plachtovím, po živé státní silnici co chvíli přejedou auta a autobusy, které zde vyklopí návštěvníky, spěchající zhlédnout památky v Alšově rodném domku. Původní dřevěná chalupa shořela těsně před Alšovou smrtí roku 1912, nynější, už podruhé přestavěná, skýtá návštěvníku přece jen více připomínek alšovských než ještě před několika lety. Uzoučká Rybářská ulice pod kostelem nás vede neomylně k hřbitovu.
...
Jeho interiér překvapí krásnou štukaturou kruchty a stropu, pod nímž stojí v kostelní lavici červená poutní korouhev s bílým maltánským křížem, který je umístěn i na lustru. Na jednom z oltářů upoutá zvlášť pěkný obraz neznámého světce. I kostnice má hezkou kartuši, zase s maltánským křížem, a na štítě kostnice ukazují čas sluneční hodiny. Doškové střechy, odrážející se v hládi návesního rybníčku, také pamatují Alšovo mládí i jeho tatínka, když tu pořizoval sedlákům jejich písemnosti. V hospodě dlouho visívala Alšova chlapecká kresba, zobrazující mirotickou obecní radu, tak trefně podobnou, že byla příčinou domácích mrzutostí (Alšova paměť byla opravdu přesná už odmalička). Tato ves přilákala i jiné malíře. Alšův kmotřenec Lev Šimák se v Miroticích usadil na jedno léto a z jeho akvarelů, malovaných v mirotickém okolí, byla uspořádána celá pěkná výstava. Zdejší krajina není neznáma ani Vlastimilu Radovi, který zakotvil v Ostrovcích, a odtud se vypravoval na toulky až do Smetanovy Lhoty, k Cerhonicům a velkému rybníku Radobyteckému, kde všude pilně maloval se svým vypěstěným smyslem pro jihočeskou atmosféru. I Jiří Rejžek si oblíbil zdejší končinu a vytvořil zde celý soubor olejových obrazů; cyklem leptů, nazvaným Alšův kraj, poklonil se Alšově památce grafik Karel Štěch.
...
Vchod do zámecké zahrady připomene svým zanedbaným altánkem a vchodem s amorety i holubičkami kus rokoka. Nenacházíme je jen v lidové ornamentice lidových štítů na starých staveních, v kaligrafických rozvilinách některých písemností Alšova otce-písaře, zde však vyvrcholilo v jedné postavě ze světa hudby, kterou si spojujeme se samotným Mozartem. V té době přála mirotická vrchnost hlavně hudbě, zejména kostelní, a "zřídila pro mirotického učitele zvláštní nadání, aby vedle školního vyučování vedl a řídil v Miroticích hudební školu, v níž byli nadaní chlapci z panství cerhonického vyučováni a cvičeni hlavně ve zpěvu chrámovém", jak pečlivě vysledoval zdejší rodák, odborný učitel Jan Toman. A tady začněme vlastní vyprávění, které opírám o objevitelské údaje Tomanovy.
Stará mirotická matrika udává, že "7. února 1758 pokřtěno jest dítě z lože poctivého jménem Emanuel Benedictus, z rodičů poddaných k Cerhonicům, Josefa Ziaka, kantora mirotického, a Anny, manželky jeho".
Josef Žák, mirotický kantor a rodák radobytecký, byl výborným muzikantem jako v jeho době většina venkovských kantorů. Hudební nadání zdědil i jeho synek Benedikt, který měl mnoho sourozenců, o nichž už nevíme nic, ale tomuto chlapci se otec věnoval nejpečlivěji. Základy, jistě bezpečné, mu dalo školení otcovo doma v Miroticích a rodové dědictví talentu vypěstil další život a píle. Byl to jistě krásný tenor, který mu dopomohl dosáhnout místa choralisty na Svaté Hoře, což bylo jedině možné řešení, aby se chudý kantorský hoch dostal z odlehlých Mirotic do světa. Zdrží se zde několik let a potom zpívá sopránové party mezi choralisty na kůru svatovítském v Praze; odtud jej vede cesta na operní scény vídeňské a stává se i členem dvorního divadla v Mnichově. V letech 1785-1791 byl jedním z nejdůvěrnějších přátel Mozarta, který přímo pro něho napsal úlohu Tamina ve své Kouzelné flétně. Když Mozart na podzim roku 1791 psal v předtuše své blízké smrti slavné Rekviem, které už nestačil dokončit, chtěl ještě slyšet na smrtelném loži aspoň torzo své poslední skladby. Sopránový part mu nezpíval nikdo jiný než mirotický rodák Benedikt Žák. Na dobovém obraze, který příštímu času zachoval tuto poslední mozartovskou životní scénu, máme zpodobeného i Benedikta Žáka v rokokovém fráčku a s napudrovanou parukou. Skladatelské dílo Žákovo, v němž je množství písní, kantát, smutečních mší, lamentací, oper i operet, nám může zhodnotit česká hudební věda, která tu má jistě krásný úkol, připomenout v mozartovských jubileích zajímavou osobnost jeho přítele, skonavšího v Mnichově ve věku šedesáti pěti let. Mnoho jsem na něho myslil právě v krajině alšovské.
Kaplička s převysokým topolem na kraji vsi je jistě z některé Alšovy koncovky, jen si k ní ještě přimyslit odsedlaného koně a dragouna, který tu na chvíli s něho sesedl a odpočívá v trávě. Cesta se svažuje do luk, plných temně rudých paliček totenu a svízelu květem sírové žluti, až k říčce Lomnici, jejíž přírodnost nekalí dosud žádné splašky z fabrik a může být podnes domovem okounů i raků, které tu Mikolášek chytával "na žábu" v noci při rozsvícené louči. Odtud se prostírá lučinatá rovina až k Miroticům.
-
Když jsem já šel tou Putimskou branou ::
odstavce
10, 24
Empírová domovní znamení i empírové kříže u hrobů místních buditelů vyvolají nám jen o poznám pozdnější dobu čamar a červených košil, kdy byly nadšeně zakládány první sokolské jednoty a měšťanské besedy půjčovaly ze svých knihoven skromné svazečky českého čtení. Ozvěna zvíkovských lesů vrací našim vzpomínkám písně studentských výprav i patos deklamací proslulé tehdy básně Boleslava Jablonského Tři doby země České. Vlasatí gymnasisté z Alšovy kresby zamčené zdraví krále českých hradů nad soutokem Vltavy s Otavou, zatímco sokolský stařešina z jiné kresby bohatýrsky pěje píseň vlasteneckou "Sláva ti, vlasti má!" Už tehdy mirotické dívky lepily na studentský prapor papírové lvíčky - Marino Alšová!
...
Jak nevzpomenout vašeho předchůdce Františka Alše, předčasně zemřelého, jehož bratr Jan, stejně ratkinovsky vzrušený, si doma v Miroticích napsal před milenčiným zrakem poslední verš kulkou do srdce.srv. kap. 1, odst. 8
Stříbrný vítr!
Kolik diváků jej znova prožívalo před filmovým plátnem, kde Václav Krška vyvolal svou režií stále živé kouzlo Šrámkova díla a hudba Jiřího Srnky vábivě podmalovávala jak Stříbrný vítr, tak i Měsíc nad řekou.
Písecké vzpomínky inspirovaly i cyklus Historických obrázků tohoto skladatele, komponovaný na Alšova sgrafita, kdysi denně vídaná ze školních škamen bývalé reálky.
Stříbrný vítr!
Kolikrát dýchl dychtivé a horce do studentských jar a pročísl vzlykavým vanem předlouhé vlasy mladické romantiky. - Mazlivé pohladil poupátka dívčích ňader a naší touze rostla křídla do nebes.
I do vašich kroků vál, snaživý studente, který jste před sto třiceti lety zvítězil v básnickém klání německou ódou, skládanou k jmeninám paní Nanetty, dobročinné choti pana guberniálního rady a schuldirektora gymnasia píseckého Nussbaumera. Je to první báseň, jež se nám od vás dochovala, ale z podpisu stěží vytušíme pozdějšího autora Ohlasu písní českých. "Franz Czelakowsky, Studierender der zweiten Humanitätsklasse aus Strakontz" čteme pod vaším veršováním. Podnítila je ctižádost chudého řemeslnického synka, nebo touha po prvních básnických ostruhách?
Blatenští rodáci Johannes Kaubek a Karl Strakatý, první s jedinou dvojkou na vysvědčení a druhý se samými "eminenter", hleděli si víc knížek než vábení dívčích zraků, ale už se nedozvíme, kterým tesknicím a tužbám propadali, když se zdarem obstáli i ve zkouškách nejpřísnějších pánů profesorů.
Karel Klostermann už tehdy měl písmo oznámkované dostatečně a češtinu jen "entsprechend", vodňanský František Herites byl až do kvarty jedním z nejpilnějších žáků, ale zato Josef Holeček dostal v tercii samé dostatečné, až na jedinou výbornou - a ta byla z češtiny. Proč měl chování "nezákonné", dočteme se z jeho zpovědi, otištěné v autobiografickém románu Pero, kde jsou obšírně vypsány všechny jeho studentské trampoty - a věřte, nemálo jich bylo. Kdo z vás, páni profesoři, tehdy věděl, že vožický rodák August Sedláček, který sem přišel z Klatov opakovat kvintu, napíše jednou práci tak důsažnou, jakou jsou jeho Hrady a zámky, a že k stáru bude jednou z nejváženějších osobností právě zde v Písku.
Z Čekanic od Blatné sem přišel studovat Josef Velenovský, pozdější profesor botaniky na Vysokém učení Karlově, ale tenkráte zápasil s němčinou zarputile a tvrdošíjně. Jeho vědě to však později nikterak nevadilo.
Kreslířská vášeň se stala osudnou jinému píseckému studentu, jehož jméno znáte.
Pan profesor Molenda nikdy nezapomněl Mikuláši Alšovi jeho neomluvitelné provinění a své zahanbení a neustal, dokud tohoto bouřliváka a neposedu nevyloučil jako černou ovci ze stádce žáků svého gymnasia. - Kreslil totiž jednou udiveným žáčkům na tabuli zimostráz - ale těžko ruku ke kresbě necvičenou pokoušeti o pochvalu skrovnou. Snítka jakési nepovedené rostlinky vyrostla zpod této ruky. Tu jako jiskra vyskočil z lavice vlasatý cvalík, "prudší nežli proud Otavy", popadl křídu a několika stručnými tahy oslnil všechny spolužáky.
"Takhle vypadá zimostráz!" dodal s oprávněnou hrdostí, ale této chvíle nastala skutečnost nad slunce jasnější, že přítomnost právě tohoto žáka je na gymnasiu píseckém přinejmenším nežádoucí.
Jistě byl nesmírně zarmoucen předobrý strýček Tomáš, tolik se starající o tři synovce studenty v bytě u starých masných krámů, jimž i čamaru vlastnoručně ušil, aby mohli bratři Alšové vyjádřit i oblečením svůj horoucí cit vlastenecký jako jiní synkové městští. Mikolášek musil do učení k malířskému mistru Mildemu, kterému přispěl mnohým čiperným nápadem při malbě dekorací, a teprve po prázdninách přestoupil do reálky. Krasopsaní a kreslení jej učil profesor Adolf Heyduk, ale ustrňte! - žáčkovy výkresy oznámkoval dvojkou. Písečtí přáli básníkovi, jenž se do jejich města později i přiženil, a aby mu usnadnili školskou práci, zjednali mu asistenta. - Básníku lyrický, právě na Alšově případě se osvědčila stará poučka, že ani profesorská zmýlená neplatí. Pan asistent měl citlivější čich pro nadání synka mirotického písaře, a proto mu velmi záhy opravil známku na jedničku. Oč výtvarnější vašich kreslířských pokusů, Adolfe Heyduku, jsou kresby vašeho asistenta Václava Šebele - nebývá vždy dobře některé z uměn, když Múzy cizoloží...
Otec bratří Grégrů byl polesným obce písecké a jeho synové studovali na zdejších školách - ale vzpomeňme i dramatika Arnošta Dvořáka, národopisce Čeňka Zíbrta, malíře Bohumila Ullrycha, básníka Jaromíra Boreckého i Miloslava Novotného, literárního historika. Ti všichni patří Písku svým studentským mládím.
Do bytu profesora Heyduka chodíval za jeho synovcem útlý sextán z učitelské rodiny lukavecké - Antonín Sova. Bráškové z našich ruských legií jistě znají šedivého, vousatého praporečníka prvých starodružiníků Jaroslava Heyduka. Tehdy byl mládenečkem kadeřavým a strýček profesor zkoušel na jeho nesmělosti svůj pedagogický um - užívaje někdy velmi přísných metod. Nesmíte si našeho "pootavského slavíka" představovat jako bytost bohémskou. Bůh chraň, i Holeček nám dosvědčil, že se u Heyduků dbalo ve všem na pořádek, a nemusíte být ani grafology, abyste rozpoznali v kaligrafii básníkově i rys určité pedanterie. Jeho svěřenec velmi přilnul k chudému snivému druhovi, jenž už tehdy si nezáživné učivo zpříjemňoval mladickými verši, rašením tolikerých intimních nálad. Vyprávěli si o daleké ruské zemi, kam mířilo ze strýcovy domácnosti tolik vzpomínek na rodiče, druhy, kraj, známé - a čítali si dojatě básně Lermontovovy. Znáte přece nedočkavou touhu básnických noviců, kteří užuž chtějí zřít "plody ducha svého" otištěny v některé známé revui. Ani Sova jí neodolal - a zaměřil vysoko, až do Světozoru, tehdy redigovaného Jaroslavem Vrchlickým. Poslal mu báseň Výroční trh v městysi pokubáňském a podepsal se pod ni zcela v jejím stylu - Ilja Georgov. Nejen námět - ale i pseudonym byl vypůjčený. Námět bylo dovedně z veršované líčení kamarádovo - Georgov se jmenoval jeden bulharský student písecké lesnické školy, který byl Sovovým předchůdcem v jeho studentském bytě u Říhů, a latinkou i azbukou se mnohokrát podepsal nejen na okenních rámech, ale i na stěnách kolem nich. Tehdejší školní řád přísně zakazoval studentům "vydávat tiskem plody ducha svého", a proto náš básník použil zcela mechanicky Bulharova jména. Vrchlickému se báseň líbila, autora pokládal za Rusa a byl nemile rozčarován, dověděv se od své sestry Jany, která učila v Lukavci u Sovova otce, že ho tak neočekávaně podvedl její dobrý známý. - Ještě bylo třeba ztéci jiný časopis, Lumír, v jehož redakci velmi obezřele vladařil Josef Václav Sládek. "Tomu, jenž vypravoval pohádky" byl název básně, kterou důvěřivé otiskl, ale velmi se rozhořčil, zvěděv od Vrchlického, proč mu písecká pošta vrátila dopis adresovaný Valburze Turkové a připojila stručnou poznámku: Adresát v Písku neznámý! Nikdy Antonínu Sovovi nezapomněl toto ženské převlečení.
Adolf Heyduk zůstal věrným ochráncem mladého básníka a vybavil ho po maturitním loučení třemi doporučujícími dopisy pro své pražské přátele - a byl to zase Vrchlický, pod jehož ochrannými křídly nalezl Sova svou první přeskrovnou existenci. To už by bylo vyprávění jiné.
Vraťme se znovu k Alšovi.
Dr. V. V. Stech vysledoval láskyplně a zasvěceně první výtvarná poučení alšovská, která mu poskytlo tehdejší písecké prostředí. V barokní radnici visívaly rozměrné portréty českých knížat a králů, celkem provinční práce malíře Lochmanna ze starousedlé zdejší rodiny. Svou tematikou byly jistě blízké Alšovu romantickému cítění. Jejich pastózní barevná modelace, štětcové zpracování detailů oděvů a spon provázely i první barevné projevy Alšovy. Na celý život jej však poznamenaly lapidární gotické fresky ze síně píseckého hradu. Gotický malíř, omeziv moudře svoji linii na nejpodstatnější, docílil monumentality a sevřenosti úžasně přehledné a přesvědčivé. Pravým zjevením pro budoucího mistra muselo však být setkání s neobyčejně krásnými freskami, dodnes výtvarně nabádavými, které pocházejí od anonyma, zdobivšího ve středověku hradní kapli zvíkovskou.
V ztišeném píseckém parku pod větvemi rozložitých kaštanů a lip se večer procházejí milenci a na žulovém podstavci moudře mlčí starý básník. Marně jsem vyčkával slavičí tlukot, nedočkal jsem se. Snad jím byly pokropeny noci vašeho mládí, Adolfe Heyduku, bezelstný pěvče této krajiny, slavíku pootavský - ale naše noci jsou už úzkostnější a zkrušenější jinými poznáními. Nerudova Balada dětská, napsaná ve vašem pokojíku, připomene nám po letech i vaše hoře nejhořčí - smutek Zavátých listů i některých Písní. Jistě se vám dobře nespí tam daleko na Vyšehradě - třeba blizoučko svého druha nejmilejšího Jana Nerudy - dva dětské růvky volají vás zpátky do Písku. Tolik krásných vzpomínek na vás jsem tu odposlouchal od starých pánů v hostinci U Reinerů. Nahoře v okně za záclonou jsem kradmo zahlédl sličnou dívčí tvář. Byla to Emilčina ? Ach ne...
Váš trpký úsměv, Richarde Weinere, mne bolel nad stránkami vašeho Rozcestí, a bylo mi líto, že se moje pozdravení musilo proměnit v smuteční kytici, položenou tiše na váš hrob. Byl u něho podumat i básník František Halas, když zavítal do Písku ze svého vrážského léčení a u Řeřichů prohlížel všechna Panuškova "strašidla", tak sugestivně namalovaná.
I vaší procházkou jsem kráčel, Mistře Otakare Ševčíku, tam za "Amerikou", a večerní město mi do ní zaznělo vysokým hlasem houslí. A ještě jiná hudba, nezvykle rytmovaná, mne tu oslovila - ach, to jste vy, Leoši Janáčku, který jste na čas zaměnil své hukvaldské zátiší za zdejší kraj...
Často si na své písecké dětství vzpomínal i národní umělec Otakar Jeremiáš, v jehož melodice cítíme naši krajinu zvlášť jihočesky.
I jeho žák Jarmil Burghauser patří Písku svým zrozením a tvorbou, stejně jako skladatelova maminka, malířka Jarmila Burghauserová, až do svého skonu vzpomínající na mladá léta, prožívaná v píseckém rodišti.
V ozářeném okně hotelu U zlatého půlkola zřím tvář Jiřího Wolkra, "se srdečným úsměvem na rtech i v očích, s hanácky širokým rozmachem v gestu i ještč s patrným rysem čehosi polodětského", jak nám ji vyvolává vzpomínka přítelova. V lednu roku jedenadvacátého četl zde básník Sváťa Kadlec, tehdy ještě člen Lachmannovy herecké společnosti, verše mladého pokolení a oktaván A. M. Píša, sedící s Wolkrem vzadu za posluchači, měl tehdy hlavu plnou básnických snů. Od vína si později vyšla naše dvojice z Dvořáčkova hotelu do zasněžené noci sadů na "Americe" a z tohoto toulání vznikla báseň, kterou si pod názvem V lese můžeme přečíst v souboru Wolkrova díla.
Po pisku promenád noc lásky kresli stiny...
Tvář nad jiné drahá se mi tu zjevila, tvá tvář, Josefe Horo! Citlivě vytušils lyrickou čaromoc a vzpomínání těchto roztesknéných končin, i když jsi tu byl snad jen jednou jedinkrát a tak nakrátko.
V Písku vyrůstal a stále se k němu vrací Josef Rybák, novinář, básník a romanopisec, jehož romány Na začátku století a Slunce a chléb vyprávějí o obyčejném životě prostých lidí v rodném kraji s důvěrnou znalostí jejich vnitřního světa a s vytříbenou slovesnou kulturou. I tři novely z knihy Pole rozkvetou zaujmou naše čtenáře svými náměty i citlivým slovem. Výbor z rozsáhlé práce žurnalistické uložil do knihy Doba a umění.
Jiný z Písečanů, malíř Vladimír Fuka, dosáhl svými nápaditými ilustracemi mezinárodních úspěchů.
Václava Špálu už tady nepotkáme - už nepřijde k Borečnici do Panského mlýna nebo k Smetiprachu, aby tam svou sytou modří oslavil řeku Otavu - ani pod mostem u Červené už nepostaví svůj malířský stojan k novému malování. František Kysela, tak zasvěceně milující jadrnost lidového výrazu, nepřijede rovněž do penziónu U Honzíčka k prázdninovým toulkám, ani paní Marina Alšová tam neprožije už žádné slunné léto; jen Vincenc Beneš může ještě vybouřit tady na plátnech své barevné féerie a malovat starodávnou krásu venkovských návsí a štítů, jejichž rázovité rozviliny se tak dobře uplatňují v jevištní výpravě Smetanovy Prodané nevěsty.
Vlastimil Rada si zajíždíval do Ostrovce - pro vzpomínku alšovskou?
Ani na letní plovárně neodpočívá profesor Jan Mukařovský. Se svým přítelem Josefem Kotrčem promýšlíval tu tvarové ustrojení některého významného básnického díla, snaže se uzákonit dojetí tam, kde se jiní jenom dohadují...
Tolik představitelů umění a vědy hostilo toto město - ale mládí má svou problematiku a jiný svět radostí. Pryskyřici píseckých lesů roznesla ve svých šatech do všech končin české země, ba i daleko za její hranice, celá pokolení lesníků zde školených - a zároveň také dívčí naděje a pýcha. A kolikrát už mašíroval z bran tohoto města jedenáctý pěší regiment, nechávaje za sebou uplakané oči a srdce úzkostná. Jenom kamenný lev rakouského válečného pomníku melegnanského tu zůstal na památku, spíš jako kuriozita než živá přítomnost.
Když za ostrovem zkrvaví západ a na břehu pod vrbami padne stín na sedící rybáře, když z trávy se ozve šepot zamilovaných dvojic, když šero zjemní siluetu kostelíka svatého Václava a promění celé město v pohádkové nokturno, tu najednou se rozsvítí okna v světlé, veliké budově před vojenskou plovárnou, kde slyšíme svist textilních strojů a nad nimi zříme skloněné hlavy děvčat. To v Jitexu začíná noční směna.
To, co nás ovane za městem vůní heřmánku a žit, má v sobě něco vlaze teplého, domáckého jako maminčino pohlazení, jako v ohníčku pečený brambor, jako slova písničky ze starého špalíčku.
Jen voň, mateřídouško - i vy, máty, voňte vůní domova! Štíty kocourovské samoty a věneček z polního kvítí, zavěšený na božích mukách v poli, nebo obrázek Panny Marie na skle malovaný jsou výrazem něčeho upřímného, co bych chtěl nazvat lidovou duší. Stačí, když si o vánocích postavíte do mechu figurky z Alšova betlému, abyste se octli v samotném středu jejího království.
Nejen ponocný v ovčím kožichu po paty, s rohem a halapartnou, nejen měšťané v modravém plášti o čtyřech hrncích, ale i hvězda betlémská, ba i ti tři králové, které dovedla k Jezulátku senem vonícímu a do jesliček položenému, pocházejí z této krajiny. Koně, na kterých přijeli, jsou "netoličáci" domácího chovu, tíž, které z té duše miloval putimský hospodář a křesťan spravedlivý Jan Cimbura. I nad jeho hrobem se o nich dočteme z nápisu na litém železném křížku, postaveném u hřbitovní zídky putimského kostela:
Zemřelému v Pánu
Cimburovi Jánu
postavili nyní
kříž ten jeho syni.
Byl to sedlák silný,
bohatý a pilný,
rád měl v žití shoně
lidi a pak koně.
Odpočívej v pokoji!
U kostelní zdi, která se zrcadlí i s bílými štíty chalup v rybničně hládi, svítí na slunci kamenné epitafy zemanských rodin z celého okolí a vítr voní lipovým květem. Z kostnice, kde jsou pietné srovnány kosti mnoha putimských pokolení, vane umrlčina; ale my stále vzpomínáme na selského mudráka, známého z četby. Jen se zeptejte starého hrobaře, kterého si tolikrát nakreslil malíř Jan Hála, když tu studoval prostředí k ilustracím Baarova románu, nebo kostelníka - a oni vám jistě ukáží místo pod kruchtou, kde tento silák stával při nedělní mši. A znáte historii tohoto dvoulodního kostela? Adolf Heyduk ji zaznamenal veršovanou zkratkou:
Loď jedna k jihu tvář i světlo měla,
loď druhá ku severu pohlížela.
Tu jižní za chrám měli "oplatkáři",
jak spílajice říkávali staří,
a severní, s tím oblým oknem v líci,
k svým modlitbám si vzali "kališníci".
Díváš se kolem dokola a celá krajina ti něčím připomíná Cimburu. Na východ jsou Semice, jeho rodiště, kam nosíval za nedělních odpůldní ve svých pověstných faldovkách ukázat rodičům vnoučata, vesnice na vršku k severní straně je Hradiště; tam sloužil u rychtáře Kovandy, a z Hradiště navečer přicházíval do Putimě navštívit svého kamaráda z vojny, jehož předčasná smrt vlastně založila celé Cimburovo životní štěstí. Vidíte dole ve vsi stavení s plechovým kohoutem na hřebeni střechy? Tady se svou Marjánkou hospodařil...
Rozhlédni se a chtě nechtě vyslovíš znovu mimoděk jedno jediné jméno - Aleš.
Modrá čára hraničních hor se vlní nad rozevlátým žitem a pod osamělou sosnou ční prst božích muk, jen ohniště a za vozem cikána s houslemi si představ k němu. Bože, jak to všechno důvěrně znal! - Ví bezpečně, že k lomenici a doškové střeše patří stará hrušeň (kterou tam hospodáři vsazovali, aby zadržela požár před jejich štítem), bouda hlídačova k zelným hlávkám, k potoku pasáček - a nikdo ho nezmýlí ani detailem, jak správně má "okšírovat" koně - jak postavit u hráze stavidla. Dragounská hlídka jede zasněženou krajinou, pár čar vpředu - ale podívejte se pozorněji - to je nad závějí suchý okolík řebříčku a lupínky zmrzlého pelyňku... Do jakých jemností se promiloval tento milenec domova! -
Na polních cestách mezi Putimí, Kestřany a Dobeví kvetou čekanky. Mají vůni ztišenou a jemnou, ale netrhejte je! Vaše ruka by poznala, že je cosi brání. Snad pro důsažnost jejich symbolu. Z květů na vysokých stoncích si přečtete poselství, které lidová obraznost ztajila do pověsti o dívce věrné a čekající...
Nikomu neradím, aby se vydal poprvé sám z Putimě do Kestřan, i když bude nutkán hlasy nejsvůdnějšími. Překročí někde bludný kořen a nic na světě nepomůže, protože všechny pěšiny vedou tady jen do močálu. Zabloudíte jako dobrý voják Švejk na své budějovické anabazi, když hledal z Tábora cestu ke svému regimentu a skončil na četnické stanici putimské, kde se domnívali, že chytili ruského špióna. Autor Švejka znal ze svého dětství kraj dobře; jezdíval sem k dědečkovi na ražickou baštu u Řežabince.
Cesta vedoucí obloukem dovedla nás k rybníku Řežabinci, pod duby na travnatou stinnou hráz, od níž hledíme přes hladinu, rozčeřenou roháčem, čírkami a potápkami, až ke Skočické hoře. Z trávy vzlétne bukač, v močálu vidíš vzácnou rosičku masožravou. Je tu zřízena přírodní rezervace, právem, neboť je třeba chránit mnoho zdejších botanických i ornitologických zvláštností. Těsně k hrázi se svažuje mírné návrší Píkárny, kde archeolog Bedřich Dubský nalezl opodál v Prellově pískovně dílnu pazourkových nástrojů mezolitického lovce, která je jedním z jeho nejvýznačnějších objevů.
Lhotská Kalvárie na otavském břehu, tolikrát malovaná Vincencem Benešem, přivolá svým bělidlem a pradlenami jednu vojenskou pověst. Francouzský důstojník nesl poselství do Kestřan a byl pronásledován císařskými. Dojel až ke Lhotě, kde tehdy také praly pradleny. Nevíme, jak se s nimi dohovořil, ale jistě jedly vtipnou kaši, když ho před pronásledovateli zachránily pod kupou prádla. Na památku svého zachránění prý dal tuto kapli postavit.
Kestřanské tvrze dýchnou na nás krásou starodávnou a staročeskou. Jsou tu gotické brány a okrouhlé věže, ale i starodávný prevét v původní podobě a na hřebeni jedné střechy čapí hnízdo. Hastrmani příběhy vyslechl zde za svého pobytu spisovatel Jan Drda, který se o zdejší končině rozepsal v jednom ze svých fejetonů. Malíř Bohumil Ullrych vyjádřil svým způsobem poezii této starodávné zkazky v citlivě barevné dumce; snad to bylo tehdy, kdy byli s kamarádem Moravcem v Putimi a dostali tam opravdu nezvyklý úkol: namalovat terč pro střelnici... Rok co rok sem v létě jezdil malovat Kalvodův žák Karel Kupka.
Kráčím dál rovinatou krajinou, z jejíž flóry mě zaujaly nejvíce čistec ba-henní a máčka polní, čekaje nějaké nové překvapení nebo zázrak.
Ten se mi zjevil v Dobevi na gotickém portálku kostelíka svatého Brikcí. Tady svěřila žule svůj zážitek s úžasnou něhou a přesvědčivostí ruka velmi citlivá, poslušná mysli stejně zbožné, jako složité.
Gotická tvář!
Bez času díváš se
z portálku gotického,
jen hvězdám svěřujíc
svou utajenou tvář,
ty, hudbo, zajatá
do žuly kraje mého
jak v rose půlnoční
nového rána zář.
Listí tmy odclonil
tušený úsvit čela
a píseň do větví
blažený vítr klad.
I jasmín ztajil dech,
když oči otevřela,
a jemnou vlnu úst
svěřila váné mát.
Ó chvíle dojetí,
kdy prameny se ztiší,
hrob dýchá z barvínku,
z šeříku dívčí hlas,
a křídla vlaštovek
můj úžas na zeď píší,
jenž vržen krásou v nás
se vrací zas a zas...
Snad už nikdy nezažiji takové dojetí nad objevem. Svatyňka je to malá, tak malá, že nezbylo v ní místa ani na lavice, ale plastickým orámováním sanktuaria a hlavami na patkách klenebných žeber hýří přebohatě.
Torzo tympanonu, jak jsi mě podmanilo svou skrytou nápovědí Kristova ukřižování, z které jsem vytušil i náznak tragédie čistě lidské I Byla to snad smrt štědrého donátora, či pohroma válečná, nebo snad tvůrcův skon, co nedovolilo vroucnému úsilí neznámého sošníka dokončit tuto kalvárii? Jen v stručném obrysu, který letmý pohled snadno zamění ornamentem, zříme kříž, pod ním Matku Bolestnou a miláčka Páně. Ještě se dojaté ohlížím na barokní kazetový strop nad kruchtou. Nezmenšil nikterak dojetí z venkovské gotiky, která mě tu tolik okouzlila. Naopak. Prostá lidová duše zdůvěrnila ji v prostor zabydlený ptactvem nebeským a polním kvítím.
Starý kamenný most, obdivovaný a malovaný Vincencem Benešem, podtrhuje starodávnost této vsi, jejíž osídlení posunul archeolog Bedřich Dubský do hlubší minulosti svými objevnými nálezy. Krajinu mezi Putimí a Zatavím maloval i Slavíčkův druh Bohuslav Dvořák, a zabloudil sem i malíř Arnošt Hofbauer, hledaje v Kestřanech své jihočeské předky.
Od soutoku Blaníce s Otavou v Putimi vede za zátavským mostem lesnatá pěšina podle tichého toku řeky, sevřená strmými stráněmi Hradišťského vrchu až do Písku. Necháme rybářům natažené pruty jako záminku k snění a vypravíme se proti toku Otavy zase k Putimi. Cestující, kteří tudy projeli vlakem a zastavili se na ražickém nádraží, jistě si vzpomenou na racky, v celých hejnech a hlučně obletující okna vagónů a chytající akrobaticky kousky pečiva jako někde na pražském nábřeží.
Pod zlatým vrchem leží Heřmaň, stará ves, rozprostřená na pahorku kolem kostela uprostřed návsi, kde voní lípy a včely bzučí z nich něžnou melodii, splývající za tichých rán s hlasem řeky Blaníce. Za ní se modře vlní písecké Hůrky. V hájovně u Keclíků bydlíval před lety básník Antonín Klášterský a v jedné básni, věnované Janu Čarkovi, vzpomíná na dávné setkání:
My setkali se spolu dříve už:
Vy ještě chlapec, na voze jste jel
s kravkami někam, asi pro jetel
na pole vaše dolů od Heřmaně,
a k Blanici já šel jsem, starší muž,
kde lákal olší stín a louky vděk,
a netuše, že básník ve vás roste.
k vám, k vašemu jsem vozu vzhlédl maně,
a vy jste smek...
A dnes já smekám zase před vámi,
jak jímají mne vaše sloky prosté...
(Nové jihočeské melodie)
Denně chodíval Jan Čárek přes hůrečky les do píseckého gymnasia. Tehdy se v Heřmani pilně hrávala divadla, která nejčastěji režíroval jiný student, Václav Krška, přicházející na zkoušky z nedalekého Benešovského mlýna. Zůstal už věren těmto mladistvým zálibám, ale jeviště i počáteční literární tvorbu zaměnil za ovzduší barrandovských ateliérů, kde nám vytvořil několik krásných filmů.
Vracím se k chalupě pod kostelem, která má číslo 51 a v níž rostl básník Chudé rodiny z Heřmaně. Navštěvuji hrob jeho maminky, tolikrát oslavené v synových básních, a vzpomínám u jeho urny. Staré štíty obklopují hřbitůvek, na návsi se pasou housata, lidé se vracejí z polí. Stará je historie heřmaňská, fara je připomínaná už v roce 1254. V počátcích husitského hnutí chodívali i Heřmaňští k společným modlitbám a kázáním na horu Tábor u Bechyně, jak nás o tom zpravuje kronikář Vavřinec z Březové. Lev z Ma-lovic a na Libějicích, který seděl na Heřmani, byl opovědníkem krále Jiřího a měl proto stálé půtky s Vodňanskými. Válka třicetiletá proměnila Heřman v hromadu sutin a spálenišť; živé druhdy městečko už svého dřívějšího významu nikdy nedosáhlo.
Básník dělné jihočeské země nechává před námi vystupovat lidi svých mladých let, svou chudou rodinu. Kdo je vlastně ta chudá rodina z Heřmaně?
Stonavý táta - sestry a bratří,
nade vším maminka svatá - to není ještě rodina celá, ještě k ní patří
tiší a tajemní lidé ze samot rozsvícených na obzorech,
hlídači v železničních domcích - baštýři na rybnících,
chudáci robotující na švarcenberských dvorech,
rolníci a řemeslníci ve Skalách, v Maleticích,
v celých jižních Čechách a z celé této vzemě,
a nejen z této země, ale ze všech zemí,
neboť my jsme rodina všudypřítomná, nepotlačená hranicemi,
- my všichni - chudí, tiší a zdeptaní,
my všichni jsme bratří a sestry rodiny chudé v Heřmani.
Mezi loukami od Heřmane ke Klokočínu vzlétají z rákosí volavky, polní cesty jsou mokré, u Maletic vroubené dubovou alejí, a my docházíme do Myšence. Prvně jsem slyšel o této vesnici od malíře Jana Hály, který ve zdejším kostele svatého Havla přijal od svého strýce faráře sedmou svátost. Křídla andělská šumí z gotických fresek celým presbyteriem, ale v románské sakristii jsem musel odsunout přetěžkou almaru, abych na omítce spatřil jedno z nejstarších vyobrazení svatého Václava.
Mnozí myslí, že míšeňská jablíčka jsou z Míšně, ale to je omyl. Pomolog Hynek V. Burian věrojatně tvrdí něco docela jiného. Až si zazpíváte lidovou písničku Chovejte mne, má matičko, jako míšeňské jablíčko, vzpomeňte si na Myšenec, odkud prý tato jablíčka pocházela, a máme jim proto ří-kati myšenecká. Nezaručuji se za historii, kterou jsem slyšel a budu vyprávět. Líbila se mi a páni historici ji mohou opravit, neuzdá-li se jim mé vyprávění historicky zcela přesné.
V Myšenci prý stával klášter zasvěcený Štědrému miláčkovi dětí svatému Mikuláši a už od nejstarších dob byl vyhledávaným poutnickým místem. Nepřicházeli bez daru do Myšence zbožní poutníci, kteří dostávali oplátkou několik jablíček z klášterní zahrady, od mnichů posvěcených. Nemocní se prý po nich uzdravovali, třeba tehdejší lékaři nevěděli ještě nic o vitamínech. Zdejší štěpy i ovoce prosluly záhy po celé české zemi a chuť myšeneckých jablek okusil ve zdejším klášteře i papežský legát u královského dvora českého Ippolito Aldobrandini, jehož znají papežské déjiny pod jménem Klement VIII. Tolik si zamiloval tento český dar Pomonin, že mu zdejší jablka až do Vatikánu musela být každoročně posílána, a lobkovická šlechta byla poctěna tímto posláním.
Po klášteře už není ani stopy, ani v troskách nedostavěného hradu už nesídlí čápi - ale pro myšenecká jablíčka si můžete přijet kdykoliv. Jsou-li táž jako ona, jež chutnala na sklonku šestnáctého století svatému Otci v Římě, nemůže už ověřit žádný pomolog na světě.
Duby na hrázi Tálínského rybníka přivolají nápěv písničky, známé dnes v celých Čechách.
Už se ten Tálínskej rybník nahání,
dosahá voděnka k samému kraji,
dosahá, dosahuje,
cestičku zaplavuje.
Vyjdi, ty cestičko, vyjdi z vody ven,
po které jsem chodil s mým kamarádem,
chodíval ve dne v noci,
to pro tvé modré oči.
Byla složena víc než před sto lety v nedalekých Maleticích a poprvé ji zpívali v Selibově při posvícenské zábavě. Jejími autory byli dva selští chasníci, Martin Bláha a Jan Procházka, výborný houslista, který má asi největší podíl na její krásné melodii, vzniklé někde v lukách za měsíčné noci na cestě k dostaveníčku s tálínským děvčetem. Jistě tady šli v senách, když už napadala rosa a na nízkém ostrůvku spali v hnízdě rackové. Oba zamilovaní zpěváci se dožili přes osmdesát let a dávno před půlstoletím je uložili na hřbitov myšenecký. Inspirátorce této písně, Marii Anně, zaznívá nad jejím hrobem včelí melodie z korun vysokých rozkvetlých lip na krásném heřmaňském hřbitůvku.
Na rozlehlých ždárských lukách pásali v květnových dnech roku pětačtyřicátého sovětští vojáci své koně a vodívali je až k Blanici. Večer tu zaznívala harmonika a teskně modulované písně. Jistě už toužili po domově...
Ves na kopci pod lesem s vížkou kapličky a překrásným rozhledem k Heřmani jsou Paseky. Mnoho národopisného materiálu sebral do svých rukopisných kronik zdejší rodák českobratrský farář Václav Našinec. Podívejme se ještě, jestli zahlédneme za Myšencem starou tvrz Klokočín, ale marně hledám ten bíle kvetoucí keř, z jehož kuliček se dělávaly růžence. Potom už nás zajme les svým voňavým stínem a nepropustí nás dříve než před Albrechticemi.
Kdo neznáte tuto ves, přišli jste o několikerou krásu. V románském kostelíku překvapí vás v presbyteriu nádherná románská freska Posledního soudu, teprve před několika lety objevená, na níž uvidíte v hierarchickém řazení Boha otce, evangelisty i jakéhosi draka z Apokalypsy; i na triumfálním oblouku jsou staré ornamenty a v podkruchtí jako poselství pradávného času se na vás usměje tušení vybledlých aureol světic. Kolem dokola se rozkládá hřbitůvek, ale ne takový, jaký můžeme spatřit v každé vsi. Zdejší svaté pole má jednu zvláštnost, která nemá obdoby v celém dalekém kraji. Je tomu už víc než století, co farář Vít Cíza chtěl postavit na albrechtickém hřbitově kapličku nad hrobem své sestry a matky a v temže hrobě si přichystat i svůj poslední odpočinek. Přemluvil ještě bohatší sousedy, místního starostu a mlynáře, aby v těsném sousedství dali si postavit stejnou kapličku. Jinínský malíř-samouk František Mikule je vyzdobil svým samorostlým uměním a z farářova pera vyšly verše, které jsou opožděným projevem básnického českého baroka. Ostatní sousedé zajistili si podle hřbitovní zdi všechna místa, a tak během let vznikla tu celá alej kapliček, podobných si jako vejce vejci, a všem mrtvým napsal pan farář zvláštní epitaf svou jadrnou češtinou, ať měl potomkům připomenout utopeného mlynáře nebo myslivce, hrnčíře a školáčka. Případné veršování složil i na hrobaře a kanonýra, který válčil s Napoleonem. Jeho Múza neodepřela svůj zpěv ani obecnímu slouhovi, ba i hrob žebrákův oslovila případným veršíkem. Plná stovka těchto kapliček dala své stěny štětci Mikulovu a farář Cíza pro každou z nich vymyslil nějaké podobenství nebo kus životní moudrosti; nám pranic nevadí, že jeho trocheje občas zakopnou a jejich melodie nemá taneční krok. Poslechněme, co vymyslil třeba na hrob báby babicí:
Babicí tu práchní bába, ráda ženám sloužila,
ochotností, obratnosti důvěru si získala.
Když cholera v obci naší hrůzoplně zuřila,
neštítila se nemocných, ochotně jim sloužila.
Zahřívala, oudy třela, co jen mohla činiti,
nepomněla, že se stane téhož moru obětí.
Snad ji Bůh vzal, aby rychle její službu odměnil,
tuto trapné žiti zdejší v život lepší proměnil.
I žebráčka vymaloval v svém veršování tak trefně, že by byl jeho kontrfekt ani jinínský malíř-autodidakt trefněji nezpodobil:
V počestnosti zstaraly spočívá zde žebráček,
Z jmění svojím pozůstalým nezanechal za máček.
Hořce plakal, když ponejprv vyšel sobě na žebr,
Mělť jest oči zčervenalé jako barva cinobr.
Těžký bol mám, že já musím lidské prahy vytloukat.
Štěkot psů a odbývání zatvrzelců poslouchat.
Že jsi na mě, milý Bože, zde žebrati dopustil,
Prosím Tebe poníženě, bys mě tam neopustil.
Ještě o obecním slouhovi si přečtěme, co pan farář řekl dobrého k jeho neuznávanému důstojenství.
Ty jsi slouha, říkává se, když chcem přezdít někomu,
Ty jsi sprosťák, ty nic nevíš, nerozumíš ničemu.
Sprostý slouha tuto leží, sprostý vskutku v podobě,
Srdce dobré stále tlouklo v jeho zbožné útrobě.
Sprostná byla mluva jeho, sprostné jeho jednání.
Sprostná byla duše jeho v díku Bohu vzdáváni.
Odstup od nás hrdost, pýcha, budmež ducha sprostného.
Neboť jen tak lze nám vejit do života věčného.
Tyto a mnohé další nápisy upomínají na vzdálené ohlasy z Moudrosti otcovské od Boleslava Jablonského, ovšem s výhradou básnického tvaru, který je tu naivní a neumělý, byť ne bez půvabu. Následující skládání je však typický barok nejen ve slovníku, inventáři, ale hlavně v cítění. I obzíravý F. X. Šalda ve své studii o básnickém baroku si jich povšiml jako případu v polovině minulého století už zcela zvláštního.
Vzhůru, smrtelníci, k soudu, vzhůru z hrobu tmavého!
Soudce volá skrze troubu Archangela svatého.
Kosti suché ! hýbejte se, hnáty spojte necudně.
Maso, žíly, rostež na nich, kůže ať jich potáhne.
Duchu, kam byls odsouzený, spěšně vstupuj do těla,
Z mrtvých vstání smrtelníků všech hodina odzněla.
Hrdopýšku, lakotile, světomile všeliký !
Proč se třeseš jak osika, že nastal den veliký ? ...
Tady myslíme přímo na Bedřicha Bridela a jeho halucinované verše; Bridel byl ovšem rozený básník, Cíza jen veršovec, ale duch doby je tu týž.
Obcházím kostelík s hřbitůvkem kolem dokola, obdivuje jeho krásnou polohu. Malířka Anna Macková vytvořila z jeho motivů celý cyklus barevných dřevorytů, Angelo Zeyer ho akvareloval a mladý grafik Bohuslav Knobloch vyleptal některé kapličky pro sličnou bibliofilskou edici, jež vyšla s poučeným úvodem nejlepšího znalce prácheňského kraje dr. Jaromíra Malého. Podzimní hřbitov albrechtický nalézáme jako dějiště jedné kapitoly Gótzova románu Muž bez vlasti; autor znal dobře zdejší prostředí ze svých několika letních pobytů. Jaromír Malý téměř každoročně putovával z Písku do Albrechtic lesem, jehož cesty jsou lemovány modravým květem lupiny, a věřte, že je to cesta přenádherná ve střídě slunce, stínů a vůní... My se vypravíme dál, k břehům Vltavy. Za Albrechticemi se obzor rozšiřuje, cesta se kroutí a z jednoho zákrutu spatříme bílé štíty Újezdce, vesničky, která má svou polohou půvab jesliček. Za ní na kraji lesa stojí boží muka. Jejich latinský nápis připomíná příhodu, kterou vám chci vyprávět.
Majitel neznašovského zámečku Otakar Prosper Karel hrabě Berchtold, jehož bratranec byl zahraničním ministrem rakousko-uherské monarchie, zvával rád k sobě umělce, aby se jim pochlubil střeleckým uměním i krásou svých lesů. Byl povahy i jinak romantické. Oženil se s dívkou z lidu a touto mesaliancí si jistě nenaklonil své vznešené příbuzenstvo. V máji, na samém sklonku první světové války, přijeli do Neznašova jako hosté malíř Vilém Trsek a sochař František Rous. Trsek, myslivec duší tělem, plně využil této příležitosti, aby se mohl pomilovat s lesem, a pro Rousá byla tato návštěva jistě milým vzrušením. Už byl krásný májový večer, když se naši uměla, sedíce v kočáře se svým hostitelem, vraceli z honu. Najednou z lesa padla rána, hrabě se skácel do kočáru, zasažen sekaným olovem. Pachatel zatím zmizel v lesním šeru a celé okolí věřilo, že se tu udál akt nějaké pytlácké msty. Až po letech se přiznal jeden z hajných na smrtelném loži, že to byl tenkrát on, kdo pána zastřelil, a jako důvod udal nesplněný hraběcí slib. Nestal se totiž fořtem, jak mu bylo jednou vážně slíbeno. - Empírový zámeček neznašovský je obklopen Úpami a parkem se starými stromy, ale kašna už nezpívá na jeho nádvoří a pěšinky zarůstají trávou.
Jen čtyři kilometry je vzdálený Týn nad Vltavou, kam se cesta svažuje, a my se tam vypravíme. Z několika stran jsem už připutoval do Týna, a hned poprvé jsem musil přiznat, že rčení, které k jménu Týna přišila rýmem lidová fáma, se naprosto rozchází se skutečností překvapivě krásnou.
Plynoucí řeka zrcadlí sličnost města, zdůrazněnou návrším, na němž stával hrad, jehož poloha dala osadě už ve dvanáctém století jeho pojmenování. Bylo pod vládou berly pražských biskupů a jeho rodák, profesor Sakař, vylíčil historii města v čtyřsvazkovém monografickém díle s láskou, s jakou se u všech Jihočechů projevuje rodácký cit. Staré vrby na ostrově zastiňují břeh a kolem celého břehu sedí rybáři, tu v trávě, jinde na lodkách, a já se dívám od staré loděnice přes řeku na zeleň a střechy tohoto krásného města, jemuž tvoří siluetu chrám svatého Jakuba. Ten mi přichystal nejkouzelnější týnské překvapení, dvě rokokové sochy na zpovědnicích; marnotratného syna ve fráčku a koketní Maří Magdalénu. I před chrámem můžeme zhlédnout rokoko v kamenných statuích svatého Norberta a Františka Xaver-ského s klečícím černochem. Toto rokokové setkání vyvolalo vzpomínku i na básníka, jehož spanilost měla zdroje právě tady, v jeho rodném městě. Antonína Puchmajera zná literární historie jako zakladatele celé básnické školy, autora pěti svazků básní, horlivého spolupracovníka na Jungmanno-vě Slovníku i spisovatele Rýmovníku, jímž nejvíce uvízl v naší paměti z přednášek ve školních škamnách. Nechrne učeným pánům všechnu faktografii a přivolejme si tvář živou, citlivou. Tento anakreontik, předchůdce Celakovského, byl básníkem, aspoň ve svých nejlepších verších, zvláštního jasu; F. X. Šalda by upřesnil tento pojem a řekl by, že byl před Čelakov-ským jedním z dobrých slovesných umělců. Jemné rytectví jeho slok prozrazuje vypěstěný cvik tvárný i velikou vůli slohovou. Podivujeme se ještě dnes přesnosti jeho vidění i jemnosti jeho sluchu, v němž vidíme mistra klasicky čistého rýmu. Báseň Můj ráj ze sbírky Nové básně vyšla už v roce 1798 - a ocitujme si ji dnes!
Na pahorku žiji,
Kde svůj domek mám
Tu se v noci kryji.
Tu můj byt i chrám.
Dole uvěncuje
Tmavý horu háj:
Hora tato sluje:
Jaroslavův Ráj !
Domeček můj vroubí
Kolem v okolí
Chladné, stinné loubí
Z lip a topolí,
Z loubí v sad se chodí
Co rok po roce
Z jara kvítí rodí,
V podzim ovoce.
Tu se, dokud voní,
Leda na chvíli,
Z růže k růži honí
Zrádní motýli.
V sadí mém až mílo,
Jak by zvonky zněl,
Vře a zvučí dílo
Pracovitých včel.
Farářské tusculum, ohlasy Gessnerových idyl, rokoko... jak myslíte, ale já se nemohu odpoutat od této přečisté básnické práce a neobdivovat její hodnoty vizuální, hudební a to veliké úsilí skutečného umělce zvládnout mateřštinu, za jeho dob tak chudou. Mohli bychom si ještě dlouho s obdivem vyprávět o této jedné jediné básni, ale zas mi napadá jiná souvislost. Zajímalo by mne, zda Vojtěch Pavlásek, zdejší rodák a školský pracovník, kterého zná širší veřejnost jen z této úřední činnosti a neví o jeho zálibách pro krásnou knihu a obrazy, zda on, který miluje poezii, už má ve své bohaté knihovně první vydání díla tohoto svého rodáka. Jemu bych je ze srdce přál, ale přiznám se v tomto případě i k troše závisti.
Jdu svažitým náměstím, jehož radnice s podloubím a krajkovím říms se slunečně usmívá svou žlutí, obdivuji barok arcibiskupského zámku z konce sedmnáctého věku i jeho baroková kamna uvnitř, vzpomínám u staré školy na Karla Vinařického, jehož některým básničkám se naši rodiče učili ve svých školních letech zpaměti, zastavuji se i v městském muzeu, kde mají kancionál, korigovaný Koniášem, i krásně vykládanou truhlu, pocházející prý ze statku Petra Chelčického. Mají tu plno hezkých věcí, stojících za povšimnutí, ať jsou to památky na starou solnici, rukopisná kázání Vinařického, upomínky na oddaného ctitele týnského Karla Dewettera, kresby Jaroslava Vojny, zdejšího rodáka, i původní (snad?) loutky Matěje Kopeckého. Jeho hrob na zdejším hřbitově je neznámý. Pomník mu postavili až později, kdy už o jeho původním hrobu nikdo nevěděl. Nevím, jestli jsem nezapomněl na některé jiné důležitosti muzejních sbírek, ale chtěl jsem vidět i kus nového života. Do Týna se stále vrací Miroslav Váša, malíř, grafik a ilustrátor, který vytvořil na týnské motivy několik grafických listů. Je rodákem budějovickým, ale gymnasium studoval v Třeboni, kde profesor F. X. Böhm objevil žákův výtvarný talent. Na Uměleckoprůmyslové škole byl žákem Kyselovým a Františka Tichého. Nejintenzivněji působila na Vášovu obraznost studentská Třeboň svými gotickými freskami Posledního soudu i velkou freskou svatého Kryštofa. Rád vzpomíná na podzimní za-mlženost kraje, kdy se od rybníků valily do ulic přízraky mlh, rozrůstající se v strašidelné postavy. Se svým přítelem, spisovatelem Radovanem Krátkým, citlivým překladatelem a nápaditým satirikem, vytvořili společný atlas strašidel nazvaný Bubáci i rozmarnou knihu Pamflety, s hezkými obrázky a veselým čtením pro potěchu srdce. Rozsáhlé ilustrační dílo Vášovo zahrnuje celou širokou námětovou oblast od ruských klasiků až po Zvonokosy.
Na druhém břehu řeky vyrostla v posledních letech továrnička, která je pobočným závodem píseckého Jitexu. Před závodem kvedy na záhonech červené růže, pečlivě pěstěné, kolem dokola se prostírá zahrada, kde si zaměstnanci pěstují zeleninu. Až k oknům dosahují pole a z druhé strany, rovněž plné zeleně, zaznívá řeka.
Hotel U zlaté lodi, stará loděnice i jedna píseň mi připomněly dobu vorařské slávy. Adolf Heyduk ji ještě zachytil v rozměrné básni Dřevorubec, Mikoláš Aleš v jednom sgrafitu na píseckém Dvořáčkově hotelu, a nám z ní zbyla jenom stará plavecká písnička. Tato vzpomínka byla melancholická jako zastavení nad ztrouchnivělou lodkou, z jejíhož dna bohatě rostl žabník - melancholická jako jeden příběh z třicetileté války, který vypráví Václav Kapličky ve svých Čtverácích...
Řeka plyne jako dřív, ale z plaveckých hospod už nezaznívá stará píseň:
Vstávej, má milá,
už je den bílý.
Vstávej, má milá,
už je den bílý,
já už musím mít
šíf naložený,
já už musím mít
šíf naložený...
Je to předlouhá píseň o mnoha slokách, někde veselá, jinde rozpustilá. Broukal jsem si ji, jda s malířem Karlem Štěchem z Týna podél řeky až do Bechyně. Kus cesty za velikým lomem stojí na vysokém břehu bílá kaplička a pod ní se stékají dvě řeky, Lužnice s Vltavou. Voda Lužnice má odstín zelenavý, Vltava hnědý až do černá. Na břehu stál rybář s udicí, vánek pročísl akátové listy nad kapličkou a pěšina vábila ke Kolodějům. Jen si tam odběhněme, chválu Lužnice vypovím v jiném vyprávění. Bylo trochu podmračně, když jsme tu putovali, a mnoho míst mi připomínalo svou tichostí a atmosférou Corota, francouzského krajináře nejzasvěcenějšího a nejbásnivějšího. Jez, most a zámeček - a už jsme v Kolodějích. Sgrafito renesanční části zámku doplní barok zámecké kaple, ale jen oko cvičené rozpozná staré zdivo původní tvrze a pokochá se freskou, zobrazující Pannu Marii v slávě nebeské. Vyjděme zase k řece, kde štíhlé modříny vyvažují krásu architektury! V hospodě U Kučerů mají starodávný řezaný krucifix, v rodě dědičný. Možná, Že pamatuje ještě Matěje Kopeckého, loutkáře, který zde na své dlouhé pouti vydechl naposledy. Neznáme jeho skutečnou tvář, i hrob se propadl v zapomenutí, ale jeho Posvícení v Hudlicích a Loupežníci z Chlumu dodnes vzrušují dětské diváky. Kresby Mikoláše Alše s rázovitou postavou starého principála zaznamenávají jeho podobu věrněji a skutečněji, než ji mohli zřít jeho současníci. Toto divadelní vzpomínání nám přivolalo jméno našeho současníka Alfréda Radoka, narozeného zde v Kolodějích, který české divadelnictví proslavil v celém světě svou Laternou magikou. A naše pouť se vrací zase k řece Vltavě, míjejíc nové tuhové doly, kde pracovní ruch mění zdejší staletou tichost.
Tísněna skalami a odrážejíc ve své hládi temný stín smrčin, plyne Vltava až k podolskému mostu, jehož elegantní křivky betonových skruží se vznášejí vysoko nad řekou a po nich jezdí auta jako symbol a znamení nového času. Dole plují kánoisté, pradleny máchají prádlo, rybáři svou trpělivostí zpomalují čas a neradi vidí naháče v plavkách, plašící jim ryby. Než zátopa promění tato překrásná údolí v rozsáhlou vodní pláň, chtěl jsem se ještě polaskat se starou řekou. Před očima mi vyvstávala celá Vltava, jejíž břehy jsem pěšky proputoval krok za krokem od Slap až k Červené, a bylo mi teskno. Příští poutník už neuzří skalnaté stráně, kde kvetou oranžové rmeny a náprstníky, nepozasní se nad temným odrazem lesa na klidné hladině večerní řeky, plné vůní a ticha, kdy bílá křídla racků svítí svým kolébavým letem. Zmizí přívozy, mlýny, staré plavecké hospody a celé vsi, jako třeba Zupanovice, ale ať budou nová jezera jakkoliv krásná, nebudou už mít poezii lesnatých strání a o starém životě řeky se bude příští pokolení dovídat jenom z knížek, jako třeba z Chalupného Vltavy. V Červené jsem myslil na Václava Špálu, který tu v létě bydlíval v mlýně u Adámků na břehu Hrejkovického potoka a namaloval nám svým spádným barevným rytmem modrou krásu letní Vltavy. Přiznal se mi kdysi, že tu zdejší modř cítil trochu melancholicky. Z mých malířských přátel tady maloval Josef Kočí, který sem chodíval ze svého letního bydliště ve Vůsí. Muzikantsky vychutnal melodii Vltavínu žák Vítězslava Nováka a dirigent opery Národního divadla František Škvor, který sem jezdí odmalička a Zvíkovu věnoval svou symfonickou báseň nazvanou Na starém hradě. Zhudebnil i dětské verše Čárkovy, které Kühnův dětský sbor zpíval až v Paříži. Na starém hřbitůvku, přímo pod věží, odpočívá jeden z nejzamilovanějších návštěvníků Červené, bývalý zemský president Podkarpatské Rusi Antonín Rozsypal, který sem jezdil čtyřicet let a k věčnému spaní si vyvolil právě Červenou, jejíž krása mu tolik učarovala. Historici umění dobře vědí o románském farním chrámu svatého Bartoloměje, jehož kněžiště má křížovou klenbu a triumfální oblouk na patkách románské římsy, jinde nevídané. Oltářní obraz je novější a maloval jej Václav šebele, Heydukův asistent. Krásnou zvonařskou práci představuje zvon s reliéfem Ukřižování, ulitý v Roudnici roku 1637. Kolem kostela se prostírá hřbitov o třech terasách, plný železných křížků a ptačího zpěvu, dole pod strání zpívá řeka. Jaká jsou tu úchvatná jara, když zapípají první rackové, když růžově rozkvete lýkovec a šeď skal později zazlátne citrónovou žlutí tařice.
Od lesnatého úvalu Vltavy se krajina rozprostře zelení luk až k Oslovu a k jihu je vidět předaleko, až tam, kde modravou linii obzoru přetíná věž novosedelského kostela. Poslední čtvrtině čtrnáctého století patří i chrám svatého Linharta v Oslově, dnes značně přestavěný, kolem něhož se rozkládá náves s krásnými štíty, jejichž prvků prý bylo použito ve výpravě Smetanovy Prodané nevěsty od Vincence Beneše. Krásný vjezd má i statek, kde Šejnostova pamětní deska nám připomíná, že se zde roku 1881 narodil dr. Josef Kazimour, význačný pracovník v oboru zemědělství. Blízkému kostelíčku svaté Anny, strmějícímu na příkré skále, přisoudila lidová pověst ohromný zlatý poklad, který vyzdvihnou blaničtí rytíři, až bude naší vlasti nejhůře. Naše pouť směřuje nyní k převozu U Uricha a pokračuje dále k Dědovicům, vesničce skryté v úžlabí pod lesem mezi vysokými lipami, a dál k hájence, odkud je vidět věž záhorského chrámu archanděla Michaela, připomínaného již roku 1351. Sestupujeme dolů k Jistci na Sedláčkovu stezku, odkud je překrásná cesta podle řeky až do Písku. Vzpomínám na malíře Františka Zikmunda, který jisteckou končinu miloval a jezdil sem rád v posledních letech svého plodného života. I grafik Vladimír Silovský si kreslil zdejší zákoutí svou přesnou a citlivou rukou. U Borečnice si zase vyvolávám tvář básníka Františka Kašpara, jenž patří do Borečnice svým zrozením a dětstvím. Jak se změnilo toto překrásné údolí Orlickou přehradou, jejíž vody je zaplavily až k samotnému Písku. Modré obrazy Špálovy, kterými u Smetiprachu oslavoval řeku Otavu, budou nám vyvolávat vzpomínky na její starou krásu, osamělá borovice na skalním útesu připomene zrak grafika Josefa Řeřichy, milence tohoto stromu i rodného kraje, Josef Velenovský, malíř ranních barevných nálad této poetické řeky a jejího lyrického kouzla, už nebude vysedávat na jejích březích, kde naše kroky vyplašily užovky, vyhřívající se na kamenech. Akvarely Václava Jansy, malované zde před půlstoletím, připomenou jen jako zkazku novému pokolení krásné výhledy z borových lesů, jež neúprosně padly pod ranami seker.
Toto loučení mé zavedlo stranou až k píseckému lesnímu hřbitovu. Věru nemohli najít vhodnější místo pro věčný spánek všech Píseckých, jejichž město se odpradávna pyšnilo rozlohou svého lesního bohatství. Žádný pocit umrlčiny nás tu neprovází, žádná stísněnost ani smutek - jen ptačí zpěv tu podmalovává krásu návratů a dole pod námi se roztéká kraj, plný historie a dělnosti daleko, daleko, až pod táhlé modravé jamby hraničních šumavských hor.
-
Hlasy domova ::
odstavce
38, 69
Na závěšínské hrázi stojí dosud planá hrušeň se
svatým obrázkem v malé zasklené skřínce. Tudy chodíval s tatínkem na posvícení k strýci mlynáři vlasatý
chlapec z Mirotic, Mikoláš Aleš. Při jedné z návštěv,
která se nezvykle prodloužila, cupitával se zdejšími
dětmi kolem starého panského ovčína do bělčické školy. Pamatuje jej i prastarý jilm a topolová alej u mlýna Lopatárny, kde na okolních holých vrších vídával
stádo ovec, které se tu tehdy hojně pásávaly. Snad také
zaběhl s chlapci do hustých olšin kolem závěšínského
potoka, kde jsou podnes patrný sejpy po ryžovnících
zlata a na lesní louce pod vrchem Bejcinou bývalo
pravidelně dočasné tábořiště cikánů. Každého jara
můžeme tam trhati žluté petrklíče, ale tlukot slavičí,
kdysi tak hojný; už tam dnes do měsíčních nocí nezaznívá. Neslyšel jej později ani Jaroslav Durych na
svých procházkách, přemýšleje zde o svých "Služebnících neužitečných*:. Mikuláš Aleš nezapomněl ani
v mužném věku na tuto končinu dětských okouzlení;
pro svou "alšovskou" kroniku opatřil si všechny listiny, týkající se příbuzenstva usedlého v kraji — a pečlivě si je opsal. Jedna z jeho tet byla vdána v mlýně
černivském. I tam se vypravil s bratry za studentských
let na hrádek Křikavu, kam ještě tehdy neputovávala
z daleka široka celá procesí včelařů pro mezistěny, jejichž výrobou dnes tato malá osada právem proslula.
Možná, že ze Závěšína zaměřil i k tetě blatenské. To
by musel jíti kolem bezdědovického mlýna, odkud
pocházela jeho prabába, i kolem dvora, kde už tenkráte stávala ve výklenku mohutná barokní statue
svatého Václava, dodnes pietně kvítím ozdobovaná.
...
Nejsi jen městem zahradníků, moje Blatná, kterou
dřív posměšně nazývali městem ševcovským, jakoby
právě v tomto označení musila býti příhana — a jakoby o každém, kdo trochu víc pospíchá, muselo býti
tvrzeno, že má blatenskou krev. Nechť tě usmíří jiné
zjištění, že o tomto tvém cechu, dříve proslulém, psal
Mikuláš Aleš v zamilovaném dopisu své Maryně, že zvěčnil jejich stánek v kresbě mirotického jarmarku — a že
v kapitole o ševcích věnuje Blatenským roztomilou
poznámku i Jan Neruda. Rozepsal se i o kasejovickém
petroleji a jeho směšnotragické historii a kdyby byl
znal povídání o bělčických hodinách, jistě by si je
rovněž neodpustil. Byla to už taková nátura posmčvačná, ale nic ve zlém.
Mirotice
