K metropoli kraje ::
odstavec
155
Všechny vůně převoní tady pupalka svým citrónově žlutým květem; voní i z mokrých vlasů vesnických děvčat, vracejících se od řeky po večerní koupeli, a její vůně se vlní chvěním žluťáskových křídel. Chtěl bych tu na jaře vidět bílý blesk těla hranostajova - hermelín pláště královského! Nebát se ani podfouknutí lasiččina, ani zaštěkání vydřina znamená žít v přátelství se vším božím stvořením. Na otavních lukách mne dlouho mátl žlutavý koberec utkaný z květin neznámého jména. Starčku barborkolistý! Jak se mi ulehčilo tímto jménem; to je jako milovat krásnou dívku, již si nemůžeme zpřítomnit ani zdůvěrnit pojmenováním. Vcházeje z roviny do lesnatého kopce, sebral jsem ryzec, ve stínu zvlhlé trávy se leskl klouzek, u Vidova jsem voněl k oměji žlutému, ani si honem neuvědomiv, že vstupuji do kraje doudlebského, který mne podmaní jinými kouzly.
oměj žlutý
