Krajina mýtu ::
odstavec
3
Dávno už vyhasly strážné ohně na valech doudlebské ostrožny, u Malše zmlkly chorovody dívek, opásaných černobýlem, a v hladinách kamenných mis před pohanskými obětišti u Pořešína, Dobrkova a Trhových Svinů se zatím vystřídaly tisíceré tváře a děje. Zpod mohyl však ještě žhnou horké popelnice a medovina lip stéká do hliněných džbánů noci. Zní ještě zaklínadlo z hlubin temenců, kterým starý žrec zaháněl běsy pomezních hvozdů a oběťmi usmiřoval tajemné síly, hrozící a škodlivé člověku. Nerozluštíme už text staré runy, vtesané do obětního kamene u Hrádku, ale dřevní kořenná vůně jmen prastarých slovanských osad jako Trutmaň, Mohuřice, Jedovary, Otěvěk, Nesmeň, Lahuť a Něchov - nás ovane těžkým výdechem černého bezu a zasvítí fosforeskující trouchní věků. Tam, kde se šeřily háje Moraniny, znějí jasné hlaholy křesťanských zvonů - a na dvojcestích i trojcestích, kde nad mohylami tančily průvody s tvářemi v škraboškách, tyčí se dnes k nebi známem kříže.
Lahuť
