• 
• 
• 
• 

Tomáš Štítný ze Štítného

Tomáš Štítný ze Štítného na Wikipedii

Obrázky

Reference

• Krajina mýtu :: odstavec 41

  Zde bychom nalezli každé léto dr. Františka Šimka, literárního historika, zasvěceného znalce staré češtiny a svědomitého editora středověkých spisovatelů českých: Husa, Štítného, Chelčického, Starých letopisů, Rokycanovy Postily a Tkadlečka, abych vyjmenoval aspoň ty nejdůležitější. Jeho nejdůsažnějším vědeckým objevem je zjištěné autorství Štítného překladu o Barlaamovi a Josafatovi, který nové dokresluje portrét tohoto velkého náboženského myslitele. Zastihl jsem svého přítele v pilné práci k chystanému výboru spisů Tomy ze Štítného uprostřed různých lejster a knih, které si přivezl z Prahy do svého venkovského zátiší.

• Od Hradce k Počátkám :: odstavce 51-52, 76

  Z některých stránek knih Tomy ze Štítného si domýšlíme prostředí štítenské za doby prvních Lucemburků. Víme, že měl sestru Peltrátu, která byla představenou rožmberského špitálu v Třeboni, i Annu, o níž kromě jména neznáme celkem nic. Také o jeho ženě víme jen ze skromných náznaků a ani jména všech pěti dětí se nedochovala naší paměti. Tento zemanský synek ze zapadlé vsi lačněl už od mládí po vědění; byl nějaký čas i na vysokém učení pražském, což byla vzhledem k jeho majetkovým poměrům oběť jistě nemalá. Slyšel jednoho z nejpopulárnějších kazatelů své doby, Milíče z Kroměříže, o čemž nám zachoval vlastní písemné svědectví: "... s kakú radostí kázaše jedná šlechetný Milíč u svatého Jiljie v Praze slovo toto! Toť plápolaše silný duch z něho v boží milosti: mnohoj' tu vydal ohňových slov"
  Štítný, vrstevník Jana Lucemburského i Karla IV., žil ještě za vlády jeho syna a byl současníkem Husovým. Tep jeho srdce je klidnější, když hněte svou myšlenku v těžkém zápase s jazykem ve věcech teologických dosud nevypracovaným, ale najdeme i u něho "slova ohňová", šlo-li o spravedlnost světskou, která i po staletích dýchnou nečekaným žárem: "Veď svobodniť jsú lidé; jestli páně dědina, člověk jest boží." Dovedl se statečně zastat rodného jazyka proti jeho učeným odpůrcům, viděl střízlivým selským zrakem mnohé bezpráví a tušil snad i přicházející bouři za panování Václava IV. Nebyl však mužem činu jako mistr Jan; v tichu své tvrze přemítal o Bohu a pravdě, psal pro své dětí knihy o hospodáři, hospodyni a čeledi, o stavu panenském, vdovském i manželském, o obecných věcech křesťanských, "aby mohli krátiti chvíli čtúce v nich, a zvláště v svátky doma ve vsi, kdež ani kázání bývá, ani nešpora" a také "všem, kdož by kdy kterým se z nich slovem upamatovali k dobrému".

  ...

  V jakou úchvatnou a vznosnou architekturu se tu po pěti staletích, vzdálených od času Tomy ze Štítného, klene české básnické slovo k tomu, co neobsáhneš pouhou zkušeností smyslů. A času příštímu je určen odkaz i poselství, ražené s definitivností hodnou skutečného Mistra: "Neboť konečně nejvyšší smysl naší práce jest, aby přibývalo lásky na této zemi a tím stále mocněji se zjevovala lidem krása díla božího."

• Krajinou básníkovou :: odstavec 83

  Směrem k Mladé Vožici bychom přišli do Malého Ježova. Pamětní kámen na návsi nám připomíná, že se zde narodil Vojtěch Raňkův z Ježova, nazvaný Tómou ze Štítného "mužem hrozného rozumu" a obdivuhodné paměti. Byl jedním z nejproslulejších Čechů čtrnáctého století a dosáhl rektorské hodnosti na pařížské universitě; pro české studenty zřídil zvláštní nadaci, aby jim umožnil studium na cizích universitách. Proslul také svým uměním řečnickým; zachovala se jeho pohřební řeč nad Karlem IV., kde poprvé byl tento panovník nazván epitetem "Otec vlasti". Jeho odpůrce, arcibiskup Jan z Jenštejna, napsal o něm celou stať, která zrovna nectí svého autora. K předchůdcům Husovým počítáme jiného rodáka z kraje, mistra Matěje z Janova, náboženského myslitele, jenž byl přesvědčeným stoupencem reformní myšlenky, přál si mít církev vroucnou a prostou jako za prvních dob apoštolských. Jeho učení mělo nepopiratelný vliv na českou revoluci husitskou.