Krajina mýtu ::
odstavce
56-57, 65, 69-71
Žižkova studni! Dívám se od tvé hladiny vzhůru k Čeřejovu a hlavou mi táhnou dávné příběhy Žižkova mládí...
Čeřejov...
...
Tvé jméno nám zachoval jediný pergamen, který trhosvinenský farář popsal latinskými slovy u přítomnosti svědků, když prodávali tvůj rodný celolánový dvůr panu Ješkovi Črnci z Jedovar a Štěpánovi z Čeřejova za dvacet kop grošů stříbrného rázu. Jistě tenkrát nezapřelas v sobě selku, když duchovní překládal celou listinu do českého jazyka, já vím, jak mělas hrdlo stažené, slzy na krajíčku a musilas stisknout závoru rtů, aby z nich nevyběhl pláč. A vracela ses jako z pohřbu. K čemu se ti mužští zavazovali?
...
Jak vzpomínalas na roráty v domácím kostele a na všechny sousedky, s nimiž mohlas sděliti své drobné starosti hospodyně. Jisté v osamělých nocích jsi trpívala úzkostmi o Janův život, když byl s královými zbrojnoši poslán na trestnou výpravu k nějakému vzdálenému hradu a dlouho se nevracíval. Tehdy jsi želela svého Čeřejova a v modlitbách se obracívala k své patronce, žádajíc od ní její stálost v doufání - a jedinou útěchou ti bývalo děvčátko, které znalo tichou krajinu tvého domova jen z doslechu tvého vzpomínám. Pro koho roste? Jisté ani ona neunikne údělu matčinu a stane se ženou zbrojnošovou...
Kateřino z Čeřejova! Ani nevím, umřela-lis na loži nebo někde pod plátnem stanu, ale jistě, zcela jistě tvá poslední myšlenka patřila Čeřejovu. Prošlas životem Žižkovým jen jako tucha stínu? - Kdož ví? - Jako bys nikdy ani nebyla žila, uniklas i všetečné pozornosti historiků, ale já nezapomínám, kdyby všichni na tebe zapomněli...
Stojím v Čeřejově pod štěpy a hrušněmi tvého rodného statku, ptám se zasypané studné, slyším pokojné oddychování skotu a řinkot řetězů v stáji - ale to nejsi ty, to je cizí žena, která se ubírá mlčky do síně, když právě dobílila stavení.
Čeřejov
