Do nejjižnějších Čech ::
odstavec
36
Procházel jsem sám vylidněnou krajinou pod Novohradskými horami a bývalými osadami sklářů, dřevorubců a vorařů, v kterých bývalo těžké živobytí. Většina usedlíků nacházela obživu jako lesní pracovníci a chovatelé hovězího dobytka, domácká výroba nitěných knoflíků byla prací povětšině ženskou, chudá půda a sychravé podnebí činily polní hospodářství málo výnosné. Louky, lesy a pastviny zachovaly si podnes své přírodní kouzlo, ale všude jsem postrádal lidskou přítomnost. Jistě je krásný jasanový les u Leopoldova, poutníka okouzlí i lesní rybník u Jiřic, už přes tři století zrcadlící pospíchavá oblaka a černé smrky, a v Pohoří jsem zase vzpomněl na obrázky malované na skle, vyvážené odtud do Slavonie, Charvátska i bývalé carské Rusi. I tady mě provázela melancholie, kterou vyvolávaly opršalé šindelové střechy, tlumící barevnost krajiny do tesknoty a zamyšlenosti. Zde na rozvodí Vltavy a Dunaje jsem došel až k trojmezí Čech, Horních a Dolních Rakous, označenému trojbokým kamenným sloupem s vtesaným letopočtem 1661 a reliéfy patronů těchto tří zemí.
Jiřice
