Třeboň ::
odstavec
1
Není spanilejší krajiny v České zemi nad tebe, Třeboni, panno, princezno snící a tajemná! Do tvých snů teskní zpívající kašna a rákosníci se probouzejí do jiter, která nikde na světě nejsou krásnější. Ó jiskřivá poledne hladin, znějící pípáním racků a stříbrným hlaholem zvonů z kostela svatého Jiljí! Dnové omilostnění, kdy listí na hrázi Světa voní deštěm a vodou, zatímco přetíchou pěšinou v lukách kráčí sama Královna Andělů, oděná nejčistií nebeskou modří. Opustila jenom pro tebe, má Třeboni, svoje panovnicí sídlo. Z jejích šlépějí omamně dýchají rojovníky; přivoň k nim, poutnice, abys alespoň na chvíli byl účasten zázraku Navštívení. Nevím, co je tu krásnější: zda procházka zámeckou zahradou v měsíčné noci, nebo tichá zadumání u opuštěné kaple svatého Víta, kolem níž prudce létají rorýsi a za dřevěnými seníky neslyšně padá rosa. Okolo Třeboně, pasou se tam koně... Na rozvalinách zídky kvetou divoce bezy. To snad pro tebe, bílá paní, pro tvou památku a vzpomínku na časy, kdy rytíři putovali do Svaté země a doma byl lid hoštěn sladkou kaší. Ach, potkal jsem té v zámecké dlouhé chodbě; právě bila půlnoc. Tvá chůze se tolik podobala vanutí sítin a tvůj prostupný stín splýval s ozářenou stihlou postavou gotického okna. Nebál jsem se, když jsi mne oslovila, ale dodnes mi zůstalo tajemstvím, proč se mi tvoje ruka změnila v snítku rozkvetlé střemchy. Snad proto jsi mi unikla do její vůně, abych byl věčné vzrušován vzpomínkou a nápovědí.
zámecká zahrada v Třeboni
