-
Třeboň ::
odstavec
7
Jak je vám, pane Březane, když naše tvář se všetečně sklání nad folianty a zežloutlými pergameny vašeho archívu? Nebojte se, nebudeme zviřovat prach minulostí, ani vás vyrušovat dotěrnými otázkami po dějích panství Rožmberského, ani nechceme ubližovat pověsti posledního z nich (víte, toho, jenž tolik užíval svět na Bechyni) - pana Petra Voka. Stěny by nám odpověděly jen truchlivou ozvěnou: Memento mori! - a pro ni jsme sem vlastně nepřišli. Jenom na list kněze Prokopa, příjmím Holého, bychom se chtěli podívat. To |e jediné přímé svědectví jeho osoby a nás dnes tolik zajímá. Více než zápis v Popravčí knize o výslechu lapků z mládí trocnovského vladyky, které tolik zneklidňovalo noci vašich pánů.
-
Obděnická pouť ::
odstavec
31
Po dostavění Rožmberka buduje si v krajině sedlčanské lepé renesanční sídlo, zámek Krčínov u Křepenic, skromnou repliku rožmberské Kratochvíle. Sličnost obytných křídel je tu ovšem po krčínovsku vyvážena strohou účelností hospodářského stavení. Přikupuje zámek obděnický, který nákladně opravil, a renovoval zdejší chrám, což je vyznačeno na klenbě jménem i letopočtem. Dále své zboží rozhojňuje o Petrovice, Skoupý, část Horní Lhoty a jiné vsi, takže se stává natolik zámožným, aby mohl i většími částkami zakládat některé špatně hospodařící feudální velmože, jako Petra Voka z Rožmberka a Jana Jiřího ze Švamberka, a být častějším a jistě nepříjemným věřitelem měšťanů budějovických. V celé krajině nalezneme stopy jeho stavebnictví.
-
Od Milevska k Bechyni ::
odstavec
3
Proti hotelu stojí bývalý obchodní dům U Vodňanských a v něm se narodil panu okresnímu hejtmanu Mařánkovi syn Jiří, jenž také propadl spisování a svůj román o Petru Vokovi věnoval rodišti.
-
Bechyně ::
odstavec
7
Od Příběnic šel jsem zase jindy zadumaným stínem lužnického údolí až k Dobronicům, kde osamělý kostelík nad řekou vystřídají zříceniny dobronického hradu s okrouhlou věží "hladomornou", strmějící nad doškovými střechami nizoučkých chalup. Na levém břehu řeky zvedají se mírné vlny mohylných pahorečků a nalezené zlaté mince z času římských císařů Tiberia a Augusta napovídají o staré obchodní cestě, vedoucí tady podle řeky. I staré pohřebiště u Senožat dokládá dávné osídlení této krajiny. Hrad už tu stál ve třináctém století a původní držitele, pány z Dobronic, vystřídali Rožmberkové, jejichž posádka škodila táborům. Stará pověst přiřkla zde Petru Vokovi syna, který se zamiloval do krásné dcery chuďasovy. Otec prý nepřál této lásce a vyčíhal si chvíli, kdy milenci byli v objetí pod stropem chuďasovy chatrče. Rozlícen touto podívanou, zapálil jim doškovou střechu nad hlavou, aby uchránil vlastní rod hanby, která by jej postihla synovým nerovnorodým sňatkem. Do hořících plamenů náhle zazněl zvon z blízkého kostelíka a žaloval celému okolí: "Petrova vina, Petrova vina!" Milencům se podařilo uniknout do lesa, kde si vystavěli chaloupku. Později byla přestavěna v hájovnu a lid ji podle zvonového lkáni z pověsti nazývá dodnes Petrovnou. Já jsem na dobronickém hradě nenašel ani tajnou chodbu, ani fresky v přízemní síni; jenom ostružiní, vřes a třaslavé listí bříz dýchly na mne z těchto zřícenin. Na horkých kamenech se vyhřívaly ještěrky a mezi metlicemi odkvětal šípkový keř. Váhavý, pomalý tok řeky tichounce šplounal v zalesněném údolí do mého zasnění až k Hutím, a já si ještě dnes vzpomínám na zamlžené modro borůvek a jejich přebohatou úrodu, tak příznačnou pro všechny lesy kolem Bechyně.
-
Na Soběslavská blata ::
odstavec
6
Klenba gotického špitálního kostela svatého Víta spočívá na dvou tenkých pilířích, ale kromě architektury a několika chatrných obrazů už tu nespatříme nic zajímavějšího. Hláska hradu patří třináctému století, Smrčkovský dům na náměstí zčásti gotice, ale stavení nejproslulejší, zbudované u bývalých parkánů, dům pana Petra Voka, má všecky znaky vyspělé renesance. Renesanční velmož rožmberský vystavěl si toto sídlo jako občasný ložument na cestě do Prahy, aby jej v závěti odkázal sličné Zuzance Vojířové z proslulého fraucimoru bechyňského, kterou nejvíce zahrnoval svou přízní ještě za živobytí své urozené choti, paní Kateřiny. Tento milostný příběh je dobře znám z novelistické práce Františka Kubky, jehož zralé umění nám jej přiblížilo s jedinečnou citlivostí a účinem. I jinak Petr Vok přál Soběslavským, zřídiv jim slavnou rožmberskou školu, která měla být vysokým učením pro celé jižní Čechy; jest jen litovati, že tehdejší konšelé nenašli vhodného přístřeší pro znamenitou knihovnu rožmberskou, jež zůstala v Třeboni a za třicetileté vojny se dostala do rukou švédských.
Petr Vok
