• 
• 
• 
• 

Stříbřec

Stříbřec na Wikipedii

Související

kostel sv. Jana Nepomuckého ve Stříbci

Obrázky

Reference

• Třeboň :: odstavce 18, 19-21, 37

  Bílá stavení, odrážející své štíty pod korunami jasanů v modré hládi rybníčků, kostelní věž a pod hrází kovárna, to je Stříbřec, jehož jméno mohl pro tuto ves vymyslit jenom básník.

  ...

  V čerstvé paměti stříbřeckých sousedů žije tvář Ivana Olbrachta, který mezi nimi prožil šest okupačních let, třikrát vystřídav bydliště, obklopen láskou a pozorností drobných zemědělců a dělníků. Když v roce 1939 přijel do Stříbce s Vladimírem Neffem a Bohumilem Mathesiem, ubytoval se zpočátku v čísle čtvrtém u Jana Konráda, později bydlil ve statku u Janů a naposled u slečny Marie Duškové, učitelky ve výslužbě. Stýkal se zde zejména s Josefem Počtou, malozemědělcem a výrobcem hrábí, dále s cestářem Josefem Zemanem, jenž už za okupace byl předsedou ilegálního národního výboru, i s ředitelem měšťanské školy Karlem Kuchařem a bývalým obecním tajemníkem Josefem Šťastným. Staral se o něho dělník Josef Frantík a ani na četníky si nemohl stěžovat. Vrchní strážmistr František Bártů a strážmistr Antonín Lenc byli vždy pohotové připraveni dát spisovateli hlášení, kdyby gestapo se blížilo ke vsi nebo hrozilo jiné nebezpečenství. Pro všechny případy byl pro něho připraven tajný lesní úkryt, zvláště v době, kdy byl ve Stříbci zatčen Olbrachtův přítel Bohumil Šafář, redaktor Rudého práva.
  Ve Stříbci psal Ivan Olbracht svůj román Dobyvatel a snad si připravoval materiál i k chystanému románu jihočeskému; nevíme už, nakolik se svěřil s tímto plánem spisovateli Františku Heřmánkovi, který za ním přijel z Třeboně, kde se na čas skrýval u rodičů. Slyšel jsem vyprávět od Stříbřeckých o způsobu Olbrachtova života, kdy si noc proměňoval v den a naopak. Věděli, kdo žije mezi nimi, a snažili se mu prokázat svoji pozornost. Když chodíval na svou oblíbenou procházku k Šandarové hoře a někdo se k němu připojil, sdělil stručně příchozímu: "Choďte se mnou pomalu a říkejte, co chcete." Rád prý si také často zasedl k oblíbenému mariáši a slečna Dušková sklidila mnohou pochvalu za buchty s mákem, jež byly jeho lidskou slabostí. Tak tu žil v ústraní až do 5. května 1945, kdy si pro něho přijeli Táborští, aby ho pro první revoluční dny zvolili předsedou okresního národního výboru. Potom ještě jednou navštívil své stříbřecké přátele, aby k nim naposled promluvil u příležitosti Husovy oslavy v roce 1949. Zůstaly po něm vzpomínky a trochu stesku, jehož důvodem byl nenapsaný jihočeský román, na který se tolik těšili. Škoda, byla by to bývala památka nejtrvalejší.
  Pod velikým dubem u Nové řeky dal postavit Vladimír Hofbauer, statkář ze Stříbce, žulový pomníček s tímto nápisem: Žijící, již "xite dosud všechny tyto krásy zřít, vzpomeňte si při přeletu sněhobílých racků samot duše mé, jenž dozajista vtělena do některého z nich. Znovu vždy se vrací v místa utěšit svého milého.

  ...

  Krajinu u Lutové, prostřenou kolem bílého kostelíka, si zamiloval malíř Adolf A. Zahel, jenž celou řadu pláten pomaloval zdejšími motivy, ať to byly farské rybníky u Lutové, nebo hladina Starého Hospodáře, jehož zarostlé břehy jsou rezervací racků; i slunečný Stříbřec pod blankytnými, svítivými nebesy byl zvěčněn na jednom z jeho obrazů.