TvářTvář

Budete-li se déle toulat strakonickou krajinou, možná, že se vám podaří v polích u Čejetic potkat staršího pána, vždy černě oděného, nesoucího v jedné ruce deštník a v druhé malou plechovou lopatku. Honem zrychlí krok, jakmile z vašeho počínání vytuší nějakou turistickou zvědavost, nedůvěřivě se odvrátí a buďte jisti, vyhne se vám podruhé na sto honů. Plachost az podivínská, ale v tomto kraji už ses setkal s tolika podivnostmi, s tolika zvláštními lidmi, že už tě nemůže překvapit pranic. A přece tento nepřistupný chodec se zastaví s nejprostším hospodářem nebo venkovskou maminkou a dovede s nimi důvěrně porozprávět o nejvšednějších věcech. A ti lidé ho milují - a hovoří o nem s netajenou vážností - zatím co snobský pole inteligentský tlach udělá nad ním kříž... Chápu, proč tímto druhem tak neúprosně pohrdá...

Nezískáš jeho přátelství na potkanou - a jen tak lehce. Každá výlučnost se brání nešetrnému doteku jako citlivka bolestným stažením květů a listů...

Měkký modrý zrak, až dětsky udivený, se široce rozevře k plachému úsměvu, jindy se zasune do sebe jako hlemýžd do své ulity a zase se zahledí kamsi daleko vpřed mimo člověčí hemžení. Oči, teple pohladivší tvou tvář, dovedou vsak obrátkou ztvrdnout na ocel a podívat se studeně a cize, že si ani nedovedeš včas uvědomit své náhlé provinění.

Žije tu zcela samotářsky na konci vsi a jeho pracovna, která je zároveň i ložnicí, zapůsobí napoprvé dojmem nejbizarnějším. Překročíš práh, ale s prostředím místnosti, kde ses octl jako v začarovaném světe, si prostě nevíš rady. je to poustevna, alchymistická dílna nebo skladiště podivínského sběratele? Maně hledáš ve strope díru jako u doktora Fausta, kudy sem čert přilétl s blanou podepsanou krví... V rohu klavír, na něm změť papírů, střepů, rozsypané sádry - na okně zaprášená popelnice - úlomek pazourku, zápisníky a po celé místnosti bedny s lejstry, knihami, časopisy. I rozestlané lože je obloženo nepřístupnou barikádou z nejprapodivnějších předmětů, jen na stole je pořádek; stolní lampa, rozevřený zápisník... Usedneš na židli, s které hostitel narychlo přemisťuje nějakou baňatou nádobu, pracně slepovanou (Bůh chraň, abys o ni nešetrně zavadil nebo ji dokonce rozbil!), a zatím co se udiveně rozhlížíš, vaří ti na vařiči černou kávu. Nevidíš tu nijaké nádobí, ale naskakuje ti husí kůže při pomyšlení, že bys ji snad mel vypít z některé této popelnice...

Očima přelétneš zaprášené desky "Archeologických památek", jejichž tolik ročníků je tu nakupeno - zastavíš se u knihy s názvem "La Tene jižních Čech", na jiné čteš nápis "Jihozápadní Čechy v době římské"... jejich podivínský autor tu preskromně mlčí...

Diletantova záliba? Okresní záležitost? Fantastovo vyplnění šedivé venkovské prázdně? Ty knihy si vydal sám, jsou pěkně vytištěny a doprovozeny mnoha fotografiemi. Čteš: žádná fantasmagorie - ale přesná vědecká práce, bohatě fundovaná představou a zkušenostmi vlastními, věty přesně skloubené, logicky sřetězené, práce - práce, jaká má být. To je tedy Bedřich Dubský, archeolog, dobře známý svou prací v Praze i za hranicemi, jeho podivínství nechť tě nemate, ani lékaři nedovedou přesně stanovití mez, kde končí podivnost a kde začíná genialita...

Čím důvěrněji poznáváš tuto tvář jistě zvláštní, tím neskonaíeji st jí začínáš vážit a vždycky od ní odcházíš podarován...

Žije skromně - ne, to ani zdaleka nevystihuje jeho způsob života. Ptáče by nebylo živo z těch drobtů, jichž si dopřává, i nejzatvrzelejší asketa by pohrdl podobnou stravou. Mnohdy jen cukrátko, ztvrdlý rohlík anebo kus chleba ho sytí i na celodenní pochůzce za výzkumy po celých jižních Čechách.

Jen hadů se bojí a nazývá je "chřestýši". - V náhodné hospůdce si večer vypije dvě tři sklenice piva - a dost. Tedy lakomec, skrblík? Vůbec ne. Ze své skromné učitelské pense vydá větší část na mzdu zjednaným dělníkům za pomoc při kopání, za odbornou literaturu, za knihy... Neviděl jsem člověka nenáročnějšího k věcem tohoto světa, člověka posedlého svou vidinou, posláním, prací - jíž obětoval vše, i osobní a rodinné štěstí. Postava hodná ztvárnění Balzacova.

Čte v minulosti kraje jako v otevřené knize, kde my jen matně tušíme, neznajíce ani abecedy.

Nějakým šestým smyslem uhádne v plochém terénu dávný hrob, suverénním hmatem vydloubne z písku skrytou popelnici, někdy jen střep, z jehož vlnovky si zkonstruuje celý svět představ, lakonicky utrousí dvě tři slova - "Chudý staroslovanský pohřeb" - a ty už si domysli ostatní. Jindy vás zavede na pastviště; nic tam nevidíš než trsy světlíku, metlice a trochu kamenů, zarostlých trávou. Obejde si je, ohmatá, a teprve otvíráš očí: ty kameny mají totiž svou soustavu a pod nimi je propadlá mohyla. Otevře ji opatrňounce, citlivě proměří, vidíš, jak se zrovna mazlí s každým střípkem, s každou kůstkou, všechno si zapíše do černého zápisníku a nález, pečlivě zabalený a utříděný, si odnese domů. U Ražic zvedne z písku několik křemínků. Jsou to úlomky z pazourků, které tu zanechal pravěký výrobce nástrojů a zbraní, mající tady kdysi celou rozsáhlou dílnu. Z jednotlivých vrypů určí i původ i jednotlivé zbraně. Intuice básnická - psával za mlada hezké verše.

Za dobevskými humny prozkoumává několik kulturních vrstev a odpadových jam. Trochu zčernalé prsti, popelu, děr po ztrouchnivělých dřevěných kůlech - ale on už ti kreslí na kus novin přesnou konstrukci chaty zaniknuvší požárem, bud založeným rukou lidskou nebo bleskem, nebo jinou pohromou. - Snad její obyvatele přepadlí válečníci cizího kmene - (tolik nápovědí) - ale než se dohádáš v svých domyslech - on doma bude vše prožívat přesně tak, jako by se to událo teď, před jeho očima.

Nezapomenutelná je pro mne večerní návštěva přešťovické pravěké osady a jejího pohřebiště. Stojíme na návrší. Přes prastarý brod dole šumí Otava, na jejíž nahé paží se leskne spona luny a z úvalu "jako nebožtíci vstávají mlhy". Na nejvyšším pahorečku se tyčí vysokánská divizna. To je kultovní pahorek, na němž obyvatelé, snad keltského původu spalovali své mrtvé. Rosa uz kráčí metlicemi, slyšíš krok vracejících se stád a tam v nedohlednu kužele dýmu z dálky předou hebký len ticha. Stojíme mlčky, ani nedýchajíce. Tušená cesta se ztrácí v houstnoucím sedavém šeru. Po ní kráčely sem nahoru průvody pohřbů. Jak sí vyvolati z měděnky bronzového turbanu postavu dávného druida a jak si představiti celý ten pradávný obřad, jehož jediné svědectví střeží věčný slunovrat divizen? - Jsem jist, že náš přítel svým vidoucím a vědoucím zrakem zří vše. V úlomku popelnice uplakanou tvář mateří i její ruce hnětoucí z hlíny nad vychladlým tělíčkem tuto žalnou schránu. Byl přímým účastníkem tolika, tolika pohřbů... Vím, že pod zbytkem jantarového hřebene mu při česání praskají jiskry z dlouhých ženských vlasů a z opalisujícího korálku nyvě vyhlíží tajuplný dívčí zrak. Zašeptá jen "Femina" - ale to bys musel slyšeti to slovo a jeho neopakovatelný přízvuk, něžně rytmovaný, v němž je ztajeno tolik cudnosti...

Nikdo by nevěřil, jak se dovede radovat z věcí. Když nás několikráte povodil krajinami svých objevů, usmyslili si malíři Moravec s Ullrychem, že mu kolektivně namalují obraz. Ullrych podmaloval večerní přešťovické návrší a Moravec do něho nakomponoval pravěký pohřební průvod. Nikdo z nás netušil, jakým mocným dojmem zapůsobí na obdarovaného toto připravené překvapení. Dlouze a mazlivě na něm spočinul očima, odnesl si jej do své "jeskyňky", do rána nemohl spát, co chvíli vstal z lože a posvítil si naň baterkou. Ještě v noci vyňal z rámu diplom, kterým ho jedna obec jmenovala svým čestným členem, obraz do něho zasadil a zavěsil si jej doprostřed čelné stěny. Rána nemohl dočkati. Připravil si zlatou medaili, čestný dar z nějaké výstavy - a překvapeným autorům chtěl jí mocí mermo věnovat s rozechvělou omluvou, že nic cennějšího právě doma nemá. Krásný, zlatý člověk!

Nevymizí už nikdy z paměti tvář objevující tolikerá dávná tajemství dějů a lidí. Ať zpívá Otava svou táhlou melodii do jeho oken dlouho do noci rozsvícených, za nimiž pod hvězdnou oblohu ho vábí všechny jeho neznámé mrtvé. Jedeš-li kolem této vsi, nezapomeň se nikdy zadívat na přešťovické návrší - a vzpomeneš jedněch omrzlých rukou, které zde pracně a soustředěně shromaždovaly tolikeré poklady, z nichž jednou vyroste dílo, nad nímž zatajíš dech.

Z Čejetic se zatím přestěhoval do Písku, kde ze svého bytečku se dívá na hradní nádvoří a promýšlí dál život pradávných obyvatel jižní končiny země. Léta promodelovala tuto tvář ještě výrazněji, ale její základní rysy jsou již ustáleny jako poznání a dílo, nepodléhající rychle proměnám času.

tato kapitola v PDF další kapitola (U Sudoměře)