-
Stříbrné Hory ::
odstavce
5, 18
Vyjděme lipovou alejí od Hradešic, jejichž kostel si ve věži uchoval romanské zdivo a v podstřeší jednu z nejstarších výtvarných památek kraje, fresky, které pamatují konec dvanáctého století. Náhrobek Johanky Švihovské v Nalžovech nám připomene náboženské rekriminace z doby těsně po bitvě bělohorské. Tato ochranitelka českých bratří musila být uložena do chrámového hrobu téměř tajně, bez pohřebních obřadů, jak se dočítáme v "Pamětech" Jana Jiřího Haranta z Polžic. Sluneční hodiny na hradešické faře mají nabádavý nápis: Una sit ex his secunda. Hradešice měly ještě jiný primát: byla tu zavedena v Čechách první výroba známého Panuškova uherského salámu. Zcela blizoučko leží Černíč, bohatá selská ves s nedalekým zalesněným kopcem Semlinou, kde se nacházely při lesních pracích popelnicové střepy z pradávného pohřebiště. Katastrem sousedí s Hliněným Újezdem, malou obcí, ale dobře známou v celých Čechách. Zde vzniklo jedno z prvních jednotných zemědělských družstev v kraji a do odlehlé vsi se začali sjíždět zemědělci z dalekého okolí, aby tu zhlédli výsledky nového způsobu hospodaření, jež se tu plně osvědčilo. Na scelených pozemcích hučí traktory a za vsí svítí novotou stavby moderní drůbežárny a kravína. Předsedu družstva jsme viděli i na projekčních plátnech kin, kde se divákům představil s honosným osobním autem. Za Černíčským potokem svítí na kopci daleko viditelná ves Vlkonice. Pověst vypráví, že zde na místě čtyř statků stával panenský klášter, rozbořený Žižkou při obléhání hradu Rábí, jehož zříceniny se bělají v blízkosti Vlkonic nad řekou Otavou. I jedna část katastru si zachovala starý název "Na klášteře". Vrch Džbán s nepatrnými zbytky hradu byl sídlem rytířského rodu z Budětic, jenž se brzy vyšvihl mezi nejbohatší rody panské, a jedna jeho větev založila mocný hrad velhartický. Dříve ještě než bylo vystavěno Rábí, patřila k budětickému hradu celá široká krajina sahající hluboko do Šumavy. Ves téhož jména má kostel rovněž románského založení, s kamenným gotickým sanktuariem, žulovými středověkými epitafy i gotickou Madonou, umístěnou v zaskleném výklenku vnější zdi presbyteria. Od Budětic už vlastně začíná krajina sušická a my se vracíme zpátky k Hradešicům.
...
Cizinec ani nepostřehne, kde končí Nalžovy a kde začínají Stříbrné Hory. Nalžovy jsou starší. Na místě nynějšího zámku stávala tvrz, na níž už roku 1380 seděl Jan z Paběnic s manželkou Kačkou ze Štěkně. Držitelé se střídali, až Svojše z Velhartic, jehož statky dosahovaly až k Velharticům, požádal krále Ludvíka Jagellonského o kutací právo na svém zboží, které mu bylo uděleno na 12 let. Po šesti letech předává doly velkopřevoru maltézského řádu Janu z Rožmberka, který dosadil do Nalžov horního hejtmana Ambrože z Hochsteinu. V příštím roce sjednal zmíněný velkopřevor s tímto horním hejtmanem a Janem Pekem z Klatov úmluvu o zužitkování dolů. Svojše navštívil krále Ferdinanda a obdržel roku 1530 prodloužení kutacího práva. Za dva roky zemřel Jan z Rožmberka a brzy nato, před uplynutím lhůty, jež byla udělena k svobodnému kutání, také Svojše z Velhartic. Doly připadly králi, a ten chtěl jejich bohatství využiti pro sebe; proto poslal do Nalžov svého komisaře, aby vzal úředníky a havíře do přísahy a aby se po svatém Vítu začalo s kutáním pro císařský majestát. Novému držiteli Nalžov, Oldřichu Pouzarovi z Michnic, poukázal král čtyři díly podílu, které držel již Svojše z Velhartic. Ve stejném čase přenechal Rožmberkovi proti zápůjčce těžbu rudy na 6 let. Brzy nato si stěžuje Jošt z Rožmberka na Pouzara, že přišel s ozbrojenci a nutil horníky, aby mu slíbili poslušnost. Za tohoto dlouhého sporu umírá Jošt a doly přebírá Petr z Rožmberka, Kateřina Pouzarová se horníků ujímá jako svých poddaných, spor však pokračuje dál. Petr z Rožmberka dává doly zatopiti a za to mu Pouzar ulámal kliky od žentourů, zaházel je do šachet a zabral majetek horníků.
-
Sláva Sušice ::
odstavce
44, 79
To je kopulační list Brandlových rodičů. Přestanice, rodiště matčino, leží nedaleko odtud. Z berní role prácheňského kraje z roku 1654 se dovídáme o Přestanicích, že to byl stateček paní Kateřiny, manželky Jana Jiřího Plánského ze Zeberka, pána na Velharticích, Kněžicích, Petrovicích, Přestanicích a Prostředním Krušci. V Přestanicích byly toho roku dva pusté selské grunty, Hrbkovský a Drabovský, z nichž "z obou vrchnost dvůr k sobě vyzdvihla".
...
Tehdy se navštěvovali s Josefem Váchalem, který bydlil v hospodě pod Srním směrem k Čeňkově pile. Celé desítky barevných dřevorytů se šumavskými motivy později vyřezal. Jeho námětová oblast je rozlehlá: sahá od Velhartic až k Třístoličníku. Strže, pralesy i slatě s míhavými světélky bludiček, umrlčí prkna na rozcestích byly mu zaklinadlem zásvětna. Zachytil víření sněhových vloček i tajemné šero mechů, a to vše vyvřelo v čarodějném kotli jeho fantasie v podivný svět. Je to Šumava viděná v její skryté poesii a budeme ji jednou hledat právě u něho, jako ji už dnes hledáme v knihách Klostermannových...
-
Velhartice ::
odstavce
1, 9, 11-12, 16, 24, 26, 30-31
Kterými jmény mám oslovití tvou krásu, krajino velhartická, aby i jiným vyvolala tvůj obraz v celé své složitosti a proměnách! Jednou se mi zjevuješ v snách jako bosá dívčina na luční stezce, úsměvná a rozezpívaná, jindy se mi zdá, že nalézám tvou tvář v přetichém mírném zahledění tvých matek - po každé se mi jevíš jinak - a já nevím, zda už jsem nalezl pravý klíč, kterým bych odemkl aspoň jednu z bran, vedoucí k tvému srdci. Znovu a znovu vracím se v jeden listopadový den, kdy mi bylo dopřáno spatřiti nejvíce, a bylo to setkání nezapomenutelné...
...
Nechme historikům zaprášená lejstra archivů i mezníky letopočtů a vyvolejme si z velhartické minulosti několik postav a poprosme je, aby se nám svěřily. Vím, že chcete, abychom i vás připomněli, pane Jene z Velhartic, vznešený kanovníče olomoucký a vratislavský, už proto, že jste se dovedl zříci tolika bohatých obročí, abyste mohl vládnout z tohoto hradu lidu celé širé krajiny. Nechceme na vás prozradit, že jste se příliš dlouho rozmýšlel, než jste přijal kněžské svěcení, a fialové roucho kanovnické jste také neodložil tak zcela bez váhání. Přiměla vás k tomuto rozhodnutí smrt bratří, nebo láska, či touha žítí znovu v končinách dětských her? Nevíme přesně a nikdy toho už nezvíme - ale budiž požehnána chvíle, kdy jste svěřil panu faráři Zdatovi stavbu hřbitovního kostela svaté Máří, kam od vašich časů směřují poslední cesty všech Velhartických.
...
Neželela dlouho svého manžela, asi ji příliš tížil černý vdoví závoj - i provdala se znovu po dvou letech za pana Vácslava z Vartemberka, a když i ten překročil práh smrti, šla po třetí k oltáři, tentokrát s Hynkem starším z Dubé, jemuž podle starých zápisů dva syny porodila. Tehdy už také nesídlila na Velharticích. Švagr Jan z Hradce odkoupil její polovinu panství a vládl zde sám. Byl zajat Žižkou na blízkém Rábí a vězněn na Přiběnicích. Až zase jeho vnuka Oldřicha z Hradce si blíže všimněme. Opovědník husitského krále, odvezl z Karlštejna na svůj hrad svatováclavskou korunu a klenoty zemské a Velhartice byly celou řadu let jejich důstojnou schránkou.
A sled událostí zastavuje se u vás, urozený pane Vácslave Otakare Perglase z Perglasu, "vyhnanče český", s výraznou, ostře řezanou, myslitelskou tváří, jejíž vnitřní ušlechtilost a lidskou dobrotu se snažil vyjádřit Ivan Klicpera ve svém románě tylovské inspirace. Snad ho vaše postava zlákala, když se léčil v lázních Vodolence. Víme, že paní Kateřina z Perglasu hostila svoje poddané "na pěti stolích", ovšem ne tak hojně, jako se hostívalo na Hradci Jindřichově; ostatně zboží velhartické nebylo ani zdaleka tak bohaté jako dominium pánů z Růže. - Pan Vácslav z Perglasu byl pro svou pevnost u víře odsouzen k ztrátě hrdla a statků, ortel smrti byl mu však prominut a na velhartickém zboží vystřídává jej pověstný válečník don Baltazar de Maradas. Nepobyl tu dlouho - za ním v patách jde krutá postava španělského dobrodruha dona Martina de Hoef Huerty. Poněvadž tento zemřel neženat, odkázal všechno své jmění adoptované dceři Anně Marii "weyvodovně z Moldavy" - provdané "purkrabience z Donína".
...
Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na "kálení" prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata i zbytky starých couků pod vrchem Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení.
...
Nevím už, kolikrát jsem šel z Velhartic k Horám Matky Boží, ale tuto cestu bych poznal i potmě; mám ji vtisknutu ve šlápotách a podle vůně šel bych i po letech po ní docela neomylně. V samotě Na šlajfu nakládali na vůz čerstvě nařezaná prkna, vánek přinášel z lesní louky vůni pokosených sen, kousíček dál se pásly krávy, na pěšince v travách zasvitly ryzce, a kdo by odolal, aby si neutrhl modravé kuličky z pichlavého keře jalovcového; pro jejich aromatickou chuť je kousají zdejší děvčata, jdou-li na večerní dostaveníčko. Sem, do svého letního sídla, se uchyluje herec Jan Werich, aby zde užil do sytosti lesního ticha; pod olšemi rád vysedává na břehu Pstružné, číhaje nad udicí na pstruzí kořist. Čisťounká je zde běhutá voda Pstružné, průhledná až ke dnu, les voní houbami, tráva rosou, olše hořkostí, ale všechno převoní tavolníky svým neopakovatelným mandlovým výdechem. Potkávám fůru, naloženou pilinami, při nichž se bude hřát celá rodina za dlouhé šumavské zimy, zastavuji se na chvilinku v drouhavečské hospodě, odkud je jen koušíček cesty do Hor Matky Boží. Nikomu však neradím, aby se před městeckem zeptal náhodného chodce na dvě věci: kterou z bran má vejiti do města a že by rád viděl obecní les. Celé městečko sestává totiž jenom z náměstí, a městské lesní bohatství representuje jeden jediný smrk. "Horáci" se však mohou pyšnit svou historií, která je bohatá na zlato a stříbro, jež se tu dolovalo za Jagellovců. Už roku 1552 byly povýšeny na svobodné horní městečko a nadány znakem a obrazem Matky Boží, kolem jejíž hlavy se vznášejí andělé a po stranách stojí dva havíři. Erb zavrcholuje královská koruna a pod ní dvě zkřížená hornická kladívka. Nejstarší městská pečeť má letopočet z roku 1560. Zdeněk Lev z Rožmitála měl propůjčeno kutací právo na deset let; staré anály vypravují o ohromném kusu ryzího zlata, zde nalezeném, ale hornická sláva netrvala dlouho, i když čas od času byla nakrátko obnovována. Později se tu téměř v každé chalupě jen ševcovalo, šily se košile pro klatovské továrny, chodilo na práci do lesa a pásly krávy. Z dob blahobytnějších zůstal honosný název hospody "Na zámecké" a opuštěné šachty na Křížovce, zarůstající silenkou a trnčím. Náměstíčko si proměnili v park, kde jsem viděl čtyři roubené studně a kameninovou polychromovanou sošku černošky, nesoucí vázu. Šindele kostelní báně jsou natřeny sytou červení a hlas věžních hodin mi připomněl z dálky nějakou starodávnou píseň z hracího obrazu. Kolem starých šachtic jsem sestupoval dolů k Mokrosukům, jejichž siluetu zdůrazňuje prastará lípa tak prostorné výduti ve vykotlaném kmeni, že se do ní mohou schovat čtyři dospělé osoby. Osamělý dub svou rozsochatostí koruny a mohutností zbrázděného kmene zaujme oko divákovo naráz, i když mělo jinak dost příležitosti pokochat se přírodními architekturami stromovými věru dosyta, ať už jsou to lípy malonické nebo jiné, stojící u cesty mezi Jindřichovicemi a Mlázovy. Renesanční arkády zámecké a krásně členěné štíty s bohatou dekorací, byť rustikalisovanou, zapůsobily na mne jako kouzelný snový přelud. Tato venkovská renesance má v sobě něco tak bytostně českého, že jsem kolem ní chodil jako omámen, kresle ji se všech stran a vzpomínaje na Mikoláše Alše, který by z ní dovedl vyvolat život tak umocněný, až by se nám dech zatajil...
...
Louky podél pospíchající vody, plné zátočin pod vykotlanými vrbami a jinde oroseného olšového stínu, v němž se pasou krávy, a na slunečném místě se koupají děvčata, dovedou nás až k Hrádku. Řeka tu protéká pod starým kamenným mostem a stranou nad ní se rozložila zámecká zahrada, kde všude vzpomínám na Františka Pravdu. Přišel do zdejšího zámku už dávno, roku 1847, třicetiletý, jako vychovatel šlechtického synka a zůstal tu celých sedmapadesát let až do své smrti. Přežil svou dobu, ale neupřeme mu jadrné vypravěčské umění i důvěrnou znalost venkovského života, z něhož dovedl vyhmátnout velmi citlivě typické figurky a zasadit je do dějového pásma. Jeho knihy bývaly hojně čítány a ještě dnes se s úctou podivíme, jak čistou češtinou psal tento starý lidový povídkář. Jistě měl rád lidi, mezi nimiž žil, a pro tuto lásku k prostému člověku si nezaslouží zapomenutí. Jeho hraběcí chlebodárci mu dali vystavět poschodový domeček, v němž dožil svých 87 let roku 1904. Celá ves vydychuje starosvětským ovzduším dávných let. Nalezneme zde štíty lidového baroka a nejstarší část zámku patří renesanci, ovšem venkovsky prosté a poněkud strohé. Od poslední chalupy ve vsi už vidíme románskou věž zdouňského kostelíčka svatého Vavřince, který sám jediný zůstal z celé osady, zaniklé v třicetiletých válkách. Lidová pověst mu přisoudila jednu mši, kterou prý zde dal sloužiti Jan Žižka, když táhl od Velhartic na Rábí. V chrámové lodi upoutá kříž Volfa Gotharda Perglera z Perglasu v Tedražicích. postavený sem na konci šestnáctého století. Pamětihodnější však je nápis, jehož starodávné veršování přibližuje nám nejen osobu donátorovu, ale i ducha doby:
...
Věru krásné místo si našli velhartičtí židé pro svůj hřbitov. Kolem dokola šumí stmívavý smrkový les nad žulovými omšelými náhrobky, pod jedním z nich odpočívá zakladatel velhartické koželužny Šimon Polák, jiný z Poláků, David, měl zase papírnu. Samuel Berger byl chudý žid a pod nápisem "Hier ruhet Jakob Suchařipa" jsem si vzpomněl na mnohé venkovské židy z románů Karla Poláčka. Smuteční jasany se sklánějí nad tyto nenavštěvované hroby a břečťan se pne po šedivé zdi, kam lidová fáma umisťuje zazděný poklad, který tam prý židé ukryli ještě před svým odsunem do Terezína a Osvětimi... Nikdo se z nich nevrátil a jen bývalá židovská škola se znaměním Davidovy hvězdy na střešním hřebeni a synagoga s dlouhými, úzkými okny je připomínkou jejich bývalého života.
S grafikem Karlem Štěchem, kterého zdejší prostředí inspirovalo k celemu cyklu leptů, jsme zašli nakonec do krásné nové školy. Nejen samým učením živ je člověk. Paní řídící Klimentová z bylinek velhartické krajiny umí připravit předobrý truňk, jehož účinné užívání přispívá prý k lidské dlouhověkosti. Řídili jsme se touto radou, vychutnávajíce velhartickou končinu ještě jinak než zrakem, a přišli jsme jí na chuť.
-
Do šumavského Podlesí ::
odstavec
49
Jeden z bývalých majitelů hradu Krištof Koc z Dobrše dostal se na svých cestách až do Benátek. Mezi jinými cizokrajnými památkami si přivezl domů i malého krokodila, který byl chován v malém rybníčku hradní zahrady. Z počátku se ho nebály ani děti, ale ještěr rostl a se vzrůstem těla přibývala i jeho přirozená žravost. Musel být hlídán a jeho strážce Racocha míval s ním veliká trápení. Jednoho jara uspořádal pan Koc velikou slavnost a pozval na ni své šlechtické přátele z okolí. Hradní služebníci měli plné ruce práce, musil vypomoci i Racocha, a když pán chtěl hostům ukázati exotickou zvláštnost, zjistilo se, že rybníček je prázdný, a po krokodilovi ani památky. Racocha byl z hradu vyhnán a nebylo po něm slechu stejně jako po krokodilovi. Zakrátko se v jezírku pod Poledníkem děly věci neuvěřitelné. Ovčákovi, pasoucímu blízko jezera ovce, jedna z nich náhle zmizela pod vodou, když přiběhla na břeh puzena žízní. Lidé se báli chodit kolem rokle, kde číhala taková nebezpečí. I Racocha, tajně bydlící v lesní sluji, doslechl se o těchto příhodách. Vzpomněl si okamžitě na svého krokodila a vypravil se za měsíčné noci k jezírku. Bylo ticho nad stříbrnou hladinou. Vtom vyšel z lesa jelen, a sotva sklonil hlavu k vodě, zmizel jako stín v jezerní hloubce, byv stažen hladovým ještěrem ke dnu. Bývalý strážce se strachem předstoupil před svého pána, aby mu oznámil objevené krokodilovo bydliště. Pán rozkázal, aby byla jezerní hráz rozkopána, voda vypuštěna a krokodil chycen. Myslivci už vystřelili šípy, lovci vymrštili svá kopí, ale všechny se odrazily od tvrdého krunýře krokodilova. Tu vystoupil ze zástupu Racocha, sestoupil na dno vypuštěného jezera, a když se po něm ještěr zuřivě rozehnal, vrazil mu bývalý strážce prudce kopí do rozevřené tlamy. Za chvíli se krokodil obrátil břichem vzhůru. Pán si ho dal na památku vycpatí, dlouho visíval v dobršském hradě, později byl darován do Velhartic, kde zmizela jeho stopa nadobro. Samozřejmě Racocha dosáhl pánova odpuštění a byl pro svou odvahu na hradě ve vážnosti až do své smrti...
-
Velhartice ::
odstavec
1
Kterými jmény mám osloviti tvou krásu, krajino
velhartická, aby i jiným vyvolala tvůj obraz v celé své
složitosti a proměnách? Jednou se mi zjevuješ v snách
jako bosá dívčina na luční stezce, úsměvná a rozezpívaná, jindy se mi zdá, že nalézám tvou tvář v pře tichém,
mírném zahledění tvých matek — pokaždé se mi jevíš
jinak — a já nevím, zda už jsem nalezl pravý klíč, kterým bych odemkl aspoň jednu z bran, vedoucí k tvému
srdci. Znovu a znovu vracím se v jeden listopadový
den, kdy mi bylo dopřáno spatřiti nejvíc a bylo ta
setkání nezapomenutelné ...
Velhartice
