hrad Velhartice

hrad Velhartice na Wikipedii

Související

Odkazy

Záznam na serveru Hrady.cz

Obrázky

hrad Velhartice

Reference

Velhartice :: odstavce 7-9, 16
Chtělo by se mí znovu jít podzimním modřínovým hájem, rozsvíceným jako nádherná komnata, a spřádat v něm sny o hradních pannách, jejichž útlé pobledlé tváře jsem si tolik přál spatřit v rulových ostěních oken zdejšího hradu. Zahlédl jsem v nich jen stonky vadnoucího planého vína a plující oblaka - a nevím sám, proč pod prsty větru mi zazněl ze strun pavučin jen kavčí křik. A proč šedivé, zvětralé zdivo starých hradů naplňuje nás nevýslovnou tesknotou, snad proto, že nelze UŽ opakovat život dožitý, že zachytneme ve svém zraku jenom cípek snu, tajemné poselství, jímž hovoří (ne vždycky) duše věcí. A přece vytušil jsem i tady z výrazu několika tváří mnohé osudy, o kterých si budeme vyprávět.
Jméno zakladatele tohoto hradu zůstane už navždycky spjato s překrásnou Nerudovou romancí o Karlu IV., v níž Bušek z Velhartic tak výmluvně přesvědčuje dobrého krále o kráse naší vlasti a chvále jejího lidu. jistě spatřil tento "kamrmistr" a nejvěrnější průvodce "Otce vlasti" mnohou znamenítost v italské, francouzské í německé zemi a porozuměl jistě i jiným věcem než koříti se fraucimoru a prázdniti číše rýnského vína - a proto nás dojímá jeho horoucí vyznání o skrytých půvabech naší domoviny. "Má duši zvláštní, trochu drsná zdá se, však kvete po svém v osobité kráse," dí o české zemi v Nerudově básni vzdělaný vladař, jenž byl světskou hlavou celého tehdejšího křesťanstva.
Nechme historikům zaprášená lejstra archivů i mezníky letopočtů a vyvolejme si z velhartické minulosti několik postav a poprosme je, aby se nám svěřily. Vím, že chcete, abychom i vás připomněli, pane Jene z Velhartic, vznešený kanovníče olomoucký a vratislavský, už proto, že jste se dovedl zříci tolika bohatých obročí, abyste mohl vládnout z tohoto hradu lidu celé širé krajiny. Nechceme na vás prozradit, že jste se příliš dlouho rozmýšlel, než jste přijal kněžské svěcení, a fialové roucho kanovnické jste také neodložil tak zcela bez váhání. Přiměla vás k tomuto rozhodnutí smrt bratří, nebo láska, či touha žítí znovu v končinách dětských her? Nevíme přesně a nikdy toho už nezvíme - ale budiž požehnána chvíle, kdy jste svěřil panu faráři Zdatovi stavbu hřbitovního kostela svaté Máří, kam od vašich časů směřují poslední cesty všech Velhartických.
...
Šedá plachetka mračen halí tvář městečka do časů dávno minulých a jemné prsty deště vyťukávají na šindelových střechách tlumenou jednotvárnou melodii míjení a stesku. Voda Pstružné, čistá a průhledná, běží pod temnými olšemi až k náhonu koželužny a hořká chuť třísla vane na prahu městečka vstříc příchozímu. Míjí lavičky na "kálení" prádla, skryté mezi vrbovím, odkud spatříme hrůbata i zbytky starých couků pod vrchem Borkem. Z kouře nizoučkých, dřívím obložených chalup cítíme vlhký pach chvoje. Mlha padá na pahorky, obrostlé lískami, kde pasáček koz si dýchá do zkřehlých dlaní, opožděná husopaska se choulí pod mezí u jalovcového keře a z ticha zaléhá k sluchu písnička oráčova, zatím co jiná jí odpovídá od tušených topolů starého dvora pod hradem. Pohaslo už zcela šálení barev a celé náměstíčko hrouží se samo do sebe. Slyšíme teď hlasy, kterými hovoří jen nitro věcí. Není třeba ani tvých slunečních hodin, faro velhartická, ani altu kašny, abychom jimi měřili čas, který zde pociťujeme jako trvání, naplnování a pokračování života i díla stera pokolení.