-
Rošice ::
odstavec
25
Pražský student jistě se zájmem pozoroval pouťový rej, který se pestře rozvířil v samé blízkosti tetinčiny myslivny, jindy tak tiché. Byl to ještě živý projev lidového baroka. Zámecké čekanické služebnictvo mělo na starosti úpravu kapličky a jejího okolí. Děvčata uvila věnce, ozdobila jimi rám obrazu, vybílila zdi, zametla prostranství. Čekaničtí šenkýři přivezli objemné sudy a kramáři i pernikáři začali se stavbou plátěných bud. Na lesní cestě stříhali ušima vypřažení koně, ruce se míhaly a děti z hájovny, myslivny i blízké vsi pokukovaly zvědavě na tuto každoroční podívanou. V neděli přicházelo procesí z jednotlivých kolatur, z Blatné i ze Sedlice, ze Záboří a z Kadova a dále z vesnic od strakonické strany, od Mečichova a Hlupína, z Nahošína i Doubravice. Ta bývala zvlášť bohatě naparáděná. Kněžské kvadrátky se střídaly se svítivou bělí nažehlených družiček, které nesly vyzdobené "trůny" se sochami světic; za nimi šly větší družičky se sochou Panny Marie, svátečně oblečenou do blankytného nebo růžového pláště, a v týchž barvách byly i stuhy, vedoucí z dlaní děvčátek k nosítkům trůnu. Vdané ženy, černě oděné, s bílými šátky na hlavách, nosívaly sochu svaté Anny, nad hlavami vlály v slunci červené poutní korouhve ověnčené polním kvítím, zněl hlas předříkávačů i táhlý poutnický zpěv. Kolem druhé hodiny odpolední se řadila procesí v ustáleném pořádku. V čele šli hoši s korouhvemi, za nimi školní děti, dále družičky a ženy nesoucí trůny, kněží, zpěváci a nakonec ostatní poutníci. O třetí hodině byla vykonána obvyklá pobožnost, zazněly loretánské litanie, skončilo požehnání. Nyní se pomíchaly děti s dospělými, vítali se příbuzní a známí, nastala zábava i odpočinek. Děti utrácely v krámcích nastřádané peníze za mejdlíčka a cukrové "špalky", které v ústech dlouho držely svou sladkost, mládenci kupovali děvčatům perníková srdce, ženy obrázky do modlitebních knížek a dárky pro známé, kteří musili z nějakých důvodů zůstat doma. Hospodáři a chasníci se tlačili k pípám šenkýřů, babičky a hospodyně odběhly ještě s lahvičkami k studánce pro léčivou vodu. Když večerní slunce dloužilo stíny stromů, začaly se rozjíždět bryčky, nastalo loučení přátel a prořidlé řady poutníků se připravovaly k návratu do svých domovů. Mnohá dvojice se už k procesí nepřipojila a radši zabloudila do zšeřelých alejí krásných Rošických lesů.
-
Vzpomínka malířská ::
odstavec
19
A hle, tato kopčitá polní cesta je přece z Blatenky. Chlapec ji dobře zná, vždyť tudy chodívá do Záboří ke kmotříčkovi. Ano, vždyť to je táž chalupa na kraji vsi, kam zacházívá s maminkou k vousatému hajnému Žákovi. Na doškové střeše se zelená její drnový hřeben s vysokými netřesky, je už duben, v oranicích přibylo hnědi a jen v úvoze bělá se ještě cípek sněhu ze šatu odcházející zimy. Nažloutlé, pomrzlé osení neví ještě nic o jaru, i když ve vzduchu již zazpívali první skřivani.
-
Pastvy ::
odstavec
2
Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla, ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na plachý, vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií a "Jeskyně starého otce Blažeje" se jmenovaly ony dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující mistra Jana Husa s kalichem a Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu, i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý kdysi na pastvě vyřezal ze dřeva kudlou jeden starý bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný helikon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.
-
Hlasy domova ::
odstavce
38, 49, 52-53, 55, 157
Úvozy polních cest, pastviště, sosnové lesíky, rybníčky a písčitá políčka, plná kamení, pahorků a lísek, to je krajinné předznamenání pro Záboří, alšovsky starosvětskou ves, stulenou v údolí pod bílou zvonicí kostelíčka a kamenným zdivem staré vladyčí tvrze. Patří k ní ještě fara, kde v minulém století žil vlastenecký farář Augustin Jedlička, literárním jménem Velebín Třemšínský, který je autorem rytířské činohry o Mečislavu a Blance i mnohých loveckých písní, z nichž některé znárodněly.
...
V Záboří jsem slýchával píseň, jistě sto let starou, do níž neznámý lidový skladatel vměstnal mnoho míst a jmen z našeho kraje. Nevím, jestli se ještě zpívá, proto ji zaznamenávám:
...
Od kostelíka je úchvatná podívaná k Třemšínu přes několik rybníčků, které malíř Stanislav Lolek nazval poeticky "Růženeček". Přijíždíval ze Lnář na kole do Záboří k panu řídícímu Nachtmannovi, jehož paní pocházela z myslivecké rodiny a upřímně dovedla našemu malíři pochválit namalovaná zvířátka, že jsou "jako živá". Toto uznání Lolkovi lichotilo, proto nabídl hostitelce, aby si podle libosti vybrala některý z jeho obrazů. Paní řídící se ostýchala, což jí měla skoro za zlé dcera Mařenka, které se tolik líbila rozměrné plátno s namalovanou rozsochatou sosnou z Kučovic lesa. Lolek si v Záboří pronajal u Havlů světničku na konci vsi a usadil se tam na celé léto. Klukovských diváků měl všude habaděj, zvláště když maloval stádo strakatých krav na pastvě u rybníka Velkého, nad nímž přelétal čáp, kníhaly čejky a za hladinou se promodrávala dálka s tušenou vlnou Boubína. Záboří si kreslil se všech stran. Několikráte kostelíček s dvorem u Helmů od Podkostelního rybníčka, kde po celé léto bylo bělidlo pradlen, na trávníku štěbetala housátka a z vody stříkal smích koupajících se pasáčků. Nakreslil si i Žižkův kámen pod kostelním svahem, jemuž místní pověst připsala jedno Žižkovo obědvání a kde na jaře rozkvétají první fialky. Vžil se brzy do místních poměrů a zvyklostí. Potkávaje zamilované dvojice v polích za nedělních odpůldní, věděl, že vejdou do Telec hájku, na jehož kraji jsou kameny, o než si od nepaměti roztrhávala kalhoty celá pokolení záhorských kluků při zimních klouzačkách. S malířským stojanem se vypravoval i k Čečelovicům. Tam mu les Žďárky a borový porost u Třebiště poskytl mnohý malebný motiv a se zvláštní oblibou tam kreslíval i skupinu velikých balvanů, nazvanou roztodivné "Kočičí kamna".
Krajinná ikonografie zábořská je jistě podstatnou částí raného Lolkova malířského díla. Kde jsou dnes všechny tyto obrazy a které oči z nich vyvolávají zábořskou končinu? Tuší vůbec, v kterých místech se nalézá?
...
Naše putování se teď vyhne silnicím a bude pokračovat oklikami v místech, kam zřídka zabloudí noha turistova. Pěšinou mezi lesy mířím k rybníku Ostrému pro několik vzpomínek čistě osobních. Vyvolávám si krajinu dětství své maminky, která před šedesáti lety chodívala z hajnice u Ostrého do zábořské školy. Už tu nebydlí hajní a hajnice je pronajímána letním hostům, je to neuvěřitelné, že se tu setkávám zcela náhodně s její kamarádkou z dětských dob, lažáneckou rodačkou, která je tu usídlena na léto se svou provdanou dcerou z Prahy. Stará paní mi vypráví velmi podrobně nejen o mamince, ale vyvolává mí ze své pamětí celý život v hajnici před šesti desítiletími. Stavení se nezměnilo. Velká sednice i malá klenutá sednička vítají hosta, který zjíhl a zrozpačitěl. Pod tímto krovem si maminka hrávala. Zdali ji pamatuje i kaštan a zda tu také tenkrát kvetly kolem stavení bílé řimbaby ? ...
...
Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla, vzpomněl jsem i vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívat na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce vašeho narození. Ještě vás pohostili v zámku, naposledy, a potom v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou horečnatou noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností a důležitým činitelem v pražské Umělecké Besedě. S jakou radostí by vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička, "Velebín Třemšínský", vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci.
-
Pastvy ::
odstavec
2
Na dně babiččiny almary, z které vanula teskná
vůně heřmánku a levandulí, někde vespod pod růžencem, modlitbami a hranicí pečlivě vyžehleného prádla,
ležely také dvě staré knížky. Jedna v modravých deskách, druhá tištěná švabachem. Jak zapomenout na
plachý vybledlý zrak stařenčin pod zamlženými skly
brejlí, rozjímavě a zbožně vhroužený za nedělních
odpůldní do těch zažloutlých stránek. Výklad evangelií
a »Jeskyně starého otce Blažeje« se jmenovaly ony
dva svazečky, které se stěhovaly z tolika zapadlých
hájoven lnářského panství, až posléze spočinuly v malém domečku na nádvoří bělčické školy, aby tam pokoušely zvídavost vnukovu. K nim patřily i dva barvotisky, představující Mistra Jana Husa s kalichem a
Jana Žižku z Trocnova s pozadím hořícího hradu,
i kříž ohromných rozměrů, jehož Kristovo tělo prý
kdysi na pastvě vyřezal kudlou ze dřeva jeden starý
bělčický pasák. Tuto rodinnou památku zdědil babiččin jediný syn, můj zábořský kmotr. Veliký mosazný
heligon a kufříček plný not byl zase láskou dědečkovou.
-
Hlasy domova ::
odstavec
73
Hledaje stopy starého zámeckého dřevěného divadla vzpomněl jsem i Vaší veliké křížové cesty, Josefe Kajetáne Tyle. Povíme si o ní jinde a víc. Já chci jen připomenout, že jedno z jejích posledních zastavení bylo tady v Blatné. Přijel jste sem roztřásán horečkou na kodrcajícím voze odněkud z Vodňan a ještě jste se šel podívati na staré divadlo v zámeckém parku, kde jste před lety hrál. Bylo zřízeno právě v roce Vašeho narození. Ještě Vás pohostili v zámku, naposledy, a potom
v hostinci u Bílého lva jste prožil smutnou, horečnatou
noc. Možná, že v jasnějších chvílích jste si připomněl jméno Karla Strakatého, prvního zpěváka Vaší písně "Kde domov můj", jenž se tu narodil. I jeho syn, známý deklarant, byl vyhraněnou osobností. S jakou radostí by Vás byl přivítal na zábořské faře pan farář Jedlička — Velebín Třemšínský — vlastenec přehorlivý a nadšený milovník divadla. Vždyť sám napsal rytířskou činohru o Mečislavovi a Blance, sebral a složil tolik loveckých písní mého kraje, škoda, že se nedočkal jejich vydání knižního. Ze Záboří, o něž se otcovsky staral, vždyť i hospodyně paličkování krajek učil, odjížděl do svého rodiště kasejovického na schůzky s ostatními zapadlými vlastenci. Jistě docházel i do bniIronického zámečku k své vrchnosti světské, jíž byl vlastenecký rytíř Talacko z Ještětic, poslední potomek staročeské rodiny vladycké. Jeho rázovitou postavu nám citlivě vylíčil Alois Jirásek v krásné povídce stejného názvu, v níž se mihne i postava Jedličkova. I Jirásek musel projíti naší krajinou, neboť prostředí bratronické nemohl evokovati s touže přesností bez vlastního poznání. — Více vlastenců žilo tehdy v kraji. O budislavském panu řídícím Bachovi se mezi zasvěcenci šuškávalo, že prý je přímým potomkem slavného skladatele fug.
Záboří
